# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1582/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1582/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.1582.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 7. 2010
- Datum zveřejnění: 29. 7. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát stručně shrnuto tím, že obecné soudy neprovedly celou řadu důkazů, jimiž stěžovatelé usilovali o prokázání svých tvrzení, a ostatní důkazy nesprávně hodnotily, což vyústilo v jejich neprospěch vydaná rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tento odmítl dovolání stěžovatelů směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2008 č. j. 44 Co 225/2005-227 s tím, že pouze tehdy, když námitky připínající se k dokazování lze současně kvalifikovat jako procesní otázky zásadního právního významu, nic nebrání jejich podřazení pod dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k úvahám o přípustnosti dovolání plynoucí z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [procesní vývoj předmětné věci přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. a), písm. b) o. s. ř. nesvědčil].

Z uvedeného se podává, že dovolání v záležitosti stěžovatelů evidentně nebylo na základě předložených skutkových námitek z pohledu případného posouzení otázky zásadního právního významu možno posoudit jako (ne)přípustné (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), resp. tuto možnost svým dispozičním úkonem stěžovatelé ani nezaložili, neboť rámec takto zákonem předpokládané (případné) přípustnosti dovolání je determinován posouzením toliko výtek (otázek) právních, byť i případně v rovině procesní [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; což shodně dokládá v tomto směru i judikatura Ústavního soudu (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 182/05, I. ÚS 2030/07, I. ÚS 2884/08, I. ÚS 1452/09, IV. ÚS 2117/09). Poněkud jinak vyjádřeno, nelze zde efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (takto procesní) otázky zásadního významu. Stěžovatelé konečně konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v tomto ohledu v ústavní stížnosti ani nevznášejí.

V uvedeném rozsahu bylo tudíž nutno posoudit jejich návrh jako zjevně neopodstatněný, když je zřejmé, že povahou námitek obsažených v podaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) nemohli posouzení otázky zásadního právního významu vůbec otevřít.

Ohledně rozsahu petitu požadujícího zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2008 č. j. 44 Co 225/2005-227 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. dubna 2005 č. j. 6 C 421/2002-117 promítá se potom popsaná procesní situace následně v tom, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí (stěžovateli podaného) dovolání nedošlo v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval, kterou citované ustanovení předpokládá. Z toho posléze plyne, že v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§ 72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Na základě uvedených důvodů bylo proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1582/10-1)