# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1545/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1545/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.1545.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 6. 2010
- Datum zveřejnění: 8. 7. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 150

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2010, napadá stěžovatelka výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2010 č. j. 12 Co 230/2009-500, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a tvrdí, že napadeným výrokem odvolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh a výsledek sporu a zdůrazňuje, že žaloba J. Š., kterou se proti stěžovatelce (dříve žalované) domáhal zaplacení částky 341 719,40 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody z ušlého zisku, která mu měla vzniknout jednáním stěžovatelky tím, že mu znemožnila užívat nezkolaudovanou komunikaci vedoucí k jeho provozovně a zásobovat ji nezbytným materiálem, byla jako nedůvodná zamítnuta.

Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že sice ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložila náklady v celkové výši 352 277,- Kč, jejich výši však za použití ustanovení § 150 o. s. ř. "nesprávně" snížil na polovinu, tj. na částku 176 139,- Kč, což je podle jejího názoru nejen v rozporu s výše označenými právy, ale též v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (zejména § 142 odst. 1 o. s. ř.), a vyhláškami ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb.

II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve výroku I. (výrok pod bodem I.) a ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci J. Š. uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení před soudem prvního stupně 176 139,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta, přičemž České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.).

Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval odvoláním stěžovatelky ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž dospěl k závěru, že "celková výše nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 352 277,- Kč".

I když odvolací soud souhlasil s aplikací ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. na projednávanou věc soudem prvního stupně s tím, že stěžovatelka byla ve sporu úspěšná, nepřísluší jí, podle jeho názoru, s ohledem na okolnosti případu právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v celém rozsahu, ale je třeba aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., neboť stěžovatelka si jako orgán místní samosprávy nepočínala tak, jak ukládá ustanovení § 3 odst. 2 občanského zákoníku a nedala před vyhrocováním sporu přednost dohodě. Protože žalobce byl ve sporu osvobozen od placení soudních poplatků, není povinen ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. hradit náklady státu.

III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, její podstatou je tvrzení stěžovatelky, že ve věci nebyl dán relevantní důvod pro aplikaci ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") za situace, v níž jí jako straně ve sporu úspěšné měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud již ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné zákonnosti". Z tohoto důvodu není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť zasáhnout do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn pouze v případě, že by shledal porušení některého základního práva nebo svobody.

Problematika rozhodování obecných soudů v otázce nákladů řízení se objevuje v rozhodování Ústavního soudu opakovaně; Ústavní soud vždy v této otázce postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje jen velmi výjimečně, neboť považuje rozhodnutí o náhradě nákladů za výlučnou doménu obecných soudů. V případě zmíněných výjimek by mohlo jít zejména o případy, v nichž by došlo rozhodnutím obecného soud k excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Takové extrémní vybočení z rozhodovací praxe obecných soudů v tomto případě Ústavní soud nezjistil.

I když se totiž může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že v obecné rovině zde není dán přímý vztah k základním právům nebo svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR.

Ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. se uplatňuje při rozhodování o náhradě nákladů řízení zásada úspěchu ve věci, tedy soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva tomu účastníkovi, který měl v řízení plný úspěch proti neúspěšnému účastníkovi. Z tohoto pravidla je pouze jedna výjimka - v případě, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud náhradu nákladů zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi přiznat (§ 150 o. s. ř.). Závěr soudu o tom, že v konkrétní věci jsou "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace § 150 o. s. ř. především ty okolnosti, které mají vztah k uplatněnému nároku, byly jeho příčinou, či vystihují postoje účastníků v průběhu řízení a další (viz Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář I. díl, Praha, C.H. Beck, 7. vydání).

Jde-li o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., které spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, je zásadně záležitostí obecného soudu, aby uvážil všechny ve věci relevantní skutečnosti a v odůvodnění svého rozhodnutí pak řádně vysvětlil smysl a účel moderace nákladů řízení v předmětné věci.

Ústavní soud v postupu odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. žádné pochybení nezjistil; odvolací soud poukázal ve svém rozhodnutí v této souvislosti jak na konfrontační postoje obou účastníků, které vedly k nepřiměřenému vyhrocení sporu, tak zejména na skutečnost, že stěžovatelka (její orgány) má dostatek instrumentů k tomu, aby spory obdobného charakteru řešila smírnou cestou, resp. jim předcházela.

Jestliže odvolací soud shledal na straně neúspěšného účastníka existenci "důvodů hodných zvláštního zřetele", učinil tak v rámci svého uvážení, do něhož Ústavní soud nemůže zasahovat v případě, že obecný soud své rozhodnutí, jímž došlo k moderaci náhrady nákladů řízení, jako je tomu v projednávané věci, logicky a přesvědčivě odůvodnil.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1545/10-1)