# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1521/08 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 1521/08 - ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.1521.08.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 10. 7. 2008 - Datum zveřejnění: 17. 7. 2008 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: procesní postup - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 153b ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež bylo vydáno v její občanskoprávní věci. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem pro zmeškání (§ 153b odst. 1, 3 o. s. ř.) ze dne 15. 11. 2007 č. j. 10 C 319/2007-17 Obvodní soud pro Prahu 7 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatil žalobci (P. T.) částku 36 468 Kč s příslušenstvím, a ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil. Odmítl kritiku stěžovatelky, vtělenou do odvolání, a uzavřel, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly v daném případě splněny. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud přistupoval k posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání "čistě formálně", aniž by se blíže zabýval námitkami obsaženými v jejím odvolání, což platí především o odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/05. Připomíná, že vydání rozsudku pro zmeškání není povinností, nýbrž toliko možností, jež je soudu k dispozici v případě kvalifikované nečinnosti žalovaného, a tato podmínka v její věci splněna nebyla; jednání soudu se nevyhýbala, a naopak dala najevo zájem na řešení sporu, a proti dříve vydanému platebnímu rozkazu podala odpor, který následně i odůvodnila a navrhla provedení konkrétního důkazu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti nepřicházejí v úvahu a stěžovatel je ani netvrdí) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze. Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - zde proto dán není. Nemá-li - jak bylo výše řečeno - Ústavní soud ambice posuzovat věcnou stránku výsledku občanskoprávního řízení, pak mu přísluší se omezit na zjištění, že v něm vydané rozhodnutí není založeno na výkladovém excesu, resp. "svévoli", a to lze bez větších potíží učinit, bez ohledu na to, že by přicházela v úvahu i aplikační verze jiná (ústavní stížnost totiž nepředstavuje, jak bylo výše řečeno, další opravný prostředek v režimu obecného soudnictví). V usnesení sp. zn. III. ÚS 370/98 Ústavní soud judikoval, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno. Tento závěr není v rozporu ani s právními názory vyslovenými v nálezech (na které stěžovatelka odkazuje) sp. zn. III. ÚS 428/04 a IV. ÚS 63/05. V prvém případě byl právní zástupce stěžovatele v okamžiku začátku jednání přítomen v sídle soudu a do jednací síně se fyzicky dostavil s nepatrným (pětiminutovým) zpožděním; v druhém případě byly konkrétní skutkové okolnosti rovněž podstatně odlišné od nyní projednávané věci, neboť tam se stěžovatelka k jednání nedostavila, vyčkávajíc vyjádření soudu o jeho dalším postupu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 606/06). Skutečnost, že stěžovatelka podala odpor proti platebnímu rozkazu a navrhla provedení určitého důkazu (výslechu svědka), za překážku vydání rozsudku pro zmeškání - v obecné rovině - považovat nelze. Výtka, že soud prvního stupně mohl při hodnocení vhodnosti použití institutu rozsudku pro zmeškání postupovat zdrženlivěji, ústavněprávní roviny (excesu, resp. svévole) nedosahuje. Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1521/08-1)