# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 151/04 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 151/04 - ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.151.04 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 12. 8. 2004 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce - Klíčová slova: vlastnické právo/přechod/převod, správní soudnictví, pravomoc - Dotčené předpisy: 150/2002 Sb., § 65, § 46; 229/1991 Sb., § 9; 99/1963 Sb., § 244, § 7 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2003 (3 As 28/2003-42) a tvrdili, že jím, jakož i v řízení mu předcházejícím, byla porušena jejich ústavně zaručená práva obsažená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2003 (3 As 28/2003-42) byla zamítnuta kasační stížnost podaná stěžovateli proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. června 2003 (10 Ca 89/2003-16), kterým byl odmítnut návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Táboře ze dne 28. března 2003 [PÚ/421/0/03-Ma (UZ 2910/5)], jímž bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí ve výroku rozhodnutí přesně specifikovaných, nacházejících se v areálu letiště v Bechyni, k. ú. Bežerovice, obec Sudoměřice u Bechyně. Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že 1. ledna 2003 nabyl účinnosti zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.), dle kterého poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob, a to způsobem stanoveným v zákoně. Krajský soud dále uvedl, že pozemkovým úřadům byla svěřena pravomoc rozhodování o věcech vyplývajících z občanskoprávních vztahů, o otázkách spojených s úpravou vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dále pak krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že postupem podle § 68 písm. b) a § 46 odst. 2 s. ř. s. nebudou dotčena práva stěžovatelů a tito se mohou obrátit se svým návrhem na obecný soud dle § 244 o. s. ř. Stěžovatelé s tímto postupem nesouhlasili a uvedli, že právní názor Nejvyššího správního soudu spočívá na nesprávném výkladu hmotného práva, který byl obecnými soudy proveden v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé se domnívají, že zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, veřejnoprávním způsobem vymezuje právní režim užívání půdy, která má zemědělský charakter. S ohledem na datum jeho vzniku do něj byla zařazena i úprava některých restitučních nároků. O těchto nárocích rozhoduje autoritativním způsobem správní orgán. S ohledem na uvedené se proto stěžovatelé domnívají, že jde o veřejnoprávní předpis. V daném případě proto nešlo o soukromoprávní věc, kterou mají pravomoc projednávat okresní soudy podle § 244 a násl. o. s. ř., nýbrž o věc, ohledně které je dána pravomoc krajského soudu podle § 65 s. ř. s. Stěžovatelé proto závěrem navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu, jak je vpředu označen, zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. Ústavní stížnost stěžovatelů je polemikou s právním názorem Nejvyššího správního soudu o povaze projednávané věci, tedy zda správní orgán rozhodl o věci soukromoprávní nebo veřejnoprávní, což je kritériem toho, zda v dané věci je příslušný k přezkumu správního rozhodnutí obecný soud či správní soud. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je v tomto směru přiléhavé a přesvědčivé a rovněž tak se v něm tento soud vypořádal řádným způsobem se všemi tvrzeními stěžovatelů (§ 64 o. s. ř., § 157 odst. 2 o. s. ř.), která následně v obdobném rozsahu uplatnili i v ústavní stížnosti; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto tomuto soudu nic vytknout. Pro úplnost se sluší konstatovat, že v důsledku právního názoru Nejvyššího správního soudu o tom, že v dané věci rozhodl správní orgán soukromoprávní věc, nebyli stěžovatelé zkráceni na svých základních právech a nedošlo ani k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť mohou podat žalobu k místně příslušnému okresnímu soudu (§ 46 odst. 2 s. ř. s., § 249 odst. 1 a § 250 o. s. ř.). Účinky procesních úkonů učiněných v dosavadním řízení zůstávají přitom zachovány (§ 129 odst. 2 s. ř. s.). Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-151/04-04)