# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1509/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1509/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.1509.08.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 10. 2008
- Datum zveřejnění: 10. 11. 2008
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 177/1996 Sb., § 9 odst.3 písm.b, § 8 odst.1; 99/1963 Sb., § 142

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. června 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2008 č. j. 11 Cmo 2/2008-82, a to pro porušení článku 4 Ústavy ČR, článku 4 odst. 2, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2008 č. j. 11 Cmo 2/2008-82 bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2007 č. j. 49 Cm 527/1998-70 v jeho výroku pod bodem III. tak, že žalovaný - Bytové družstvo Vinohradská 2030/44 (dále jen "bytové družstvo") je povinen zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") na náhradu nákladů řízení částku 7 080,50 Kč a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 992,- Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětem sporu byla zákonná povinnost bytového družstva uzavřít smlouvu se stěžovatelkou, kterou na ni bude bezplatně převeden družstevní byt, jenž měla stěžovatelka jako členka družstva v nájmu. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení dovodil, že předmětem sporu byla povinnost uzavřít bezplatnou smlouvu a na náhradu nákladů řízení tak aplikoval ust. § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Zde však dle stěžovatelky vrchní soud pochybil a zaměnil úplatnost smlouvy s ocenitelností předmětu smlouvy, což jsou dle stěžovatelky dva naprosto samostatné atributy smlouvy. Předmět smlouvy, tedy převáděný byt, je penězi ocenitelný a stěžovatelka jeho cenu doložila obecným soudům současně se zpětvzetím žaloby. Dle stěžovatelky je tedy rozhodující pro stanovení výše náhrady nákladů řízení v části odměny za právní zastoupení ust. § 8 odst. 1 cit. vyhlášky (shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01). V neposlední řadě pak vrchní soud podle stěžovatelky ve svém rozhodnutí pochybil, když přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení bytovému družstvu. Rozhodnutí soudu prvního stupně totiž bylo k odvolání stěžovatelky bytového družstva změněno, byla to tedy stěžovatelka, která byla v odvolacím řízení alespoň z části úspěšná a nikoli bytové družstvo. Vrchní soud v Praze tak porušil zákonem stanovený postup uplatnění práva stěžovatelky před nestranným soudem, konkrétně ust. § 142 odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05).

Pokud stěžovatelka na podporu své ústavní stížnosti argumentuje názorem, vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/01, je vhodné připomenout, že skutková a právní situace v nynější věci je odlišná od stavu, z něhož vycházel citovaný nález. Tato odlišnost spočívá ve speciální právní úpravě, obsažené v ust. § 24 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, podle níž je převod bytu z vlastnictví bytového družstva do vlastnictví člena družstva za splnění zákonných podmínek bezplatný. Interpretace této speciální úpravy provedená obecnými soudy, že totiž v daném případě není namístě určovat tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta z tržní hodnoty bytu, je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1509/08-1)