# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 148/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 148/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:3.US.148.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 3. 2021
- Datum zveřejnění: 5. 5. 2021
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: správní soudnictví, správní žaloba, lhůta
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 84 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") odmítl jako opožděnou žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem vedlejších účastnic, který měl spočívat ve vyřazení stěžovatele z evidence pojištěnců, neboť žaloba byla podána po uplynutí subjektivní dvouměsíční lhůty k podání zásahové žaloby.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že stěžovatel vzhledem ke všem skutkovým okolnostem věci musel nejpozději dne 20. 7. 2017 vědět o svém vyřazení z registru pojištěnců. Subjektivní dvouměsíční lhůta pro podání zásahové žaloby tedy počala běžet nejpozději tímto datem, a stěžovatelova žaloba ze dne 24. 5. 2019, doručená krajskému soudu dne 28. 5. 2019, tak byla podána opožděně.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti trvá na tom, že jeho žaloba proti nezákonnému zásahu byla včasná, neboť správní soudy pochybily při posouzení druhu nezákonného zásahu, proti němuž stěžovatel brojil. Dle stěžovatele nešlo o zásah, který již byl ukončen, a pouze trvají jeho důsledky, nýbrž jde o zásah trvající. Stěžovatel má za to, že oba soudy hodnotily zásah vedlejších účastnic vůči němu toliko z administrativního hlediska a nezabývaly se dopadem tohoto zásahu do sféry stěžovatele, zejména do jeho práva na zabezpečení ve stáří, které bude dotčeno nejen pouze v době, kdy došlo k vyřazení stěžovatele ze seznamu pojištěnců, nýbrž po celou dobu, co není v seznamu pojištěnců veden. Stěžovatel má dále za to, že i kdyby soudy správně posoudily tvrzený nezákonný zásah jako skončený, nebyly by přesto splněny podmínky pro odmítnutí žaloby pro její opožděnost, neboť tato skutečnost není v rámci soudního řízení postavena najisto, a v pochybnostech by se mělo postupovat spíše ve prospěch stěžovatele, tím spíše, že ani jedna z vedlejších účastnic opožděnost žaloby nenamítala.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401) dostupný na http://nalus.usoud.cz]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), či nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].

7. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr krajského soudu a Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, zejména lze odkázat na argumentaci krajského soudu, který na základě obsahu správního spisu druhé vedlejší účastnice (obsahující písemnost Vyřazení z registru pojištěnců ze dne 8. 6. 2017, záznam z jednání stěžovatele a kontrolní pracovnice druhé vedlejší účastnice ze dne 18. 7. 2017 a emailovou komunikaci stěžovatele s kontrolní pracovnicí druhé vedlejší účastnice) konstatoval, že stěžovatel se o svém vyřazení z registru pojištěnců dozvěděl nejpozději 20. 8. 2017, kdy v emailu výslovně uváděl, že nesouhlasí s tím, že od 8. 6. 2017 není evidován v registru pojištěnců, subjektivní dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle § 84 odst. 1 s. ř. s. tak uplynula nejpozději dne 20. 10. 2017, tedy téměř dva roky před podáním žaloby.

9. Tvrdí-li stěžovatel, že jde o zásah trvající, nic takového v žalobě neuvedl, k povaze namítaného zásahu se vůbec nevyjádřil. Nejvyšší správní soud se nicméně ke kasační námitce stěžovatele uvedenou otázkou zabýval a dovodil, že vyřazení z registru pojištěnců je jedinečným (tj. neopakovatelným) faktickým úkonem - samotné vyřazení z povahy věci ani nemůže přetrvávat po delší dobu, dlouhodobým následkem je pouze stav, kdy osoba není vedena v registru pojištěnců, což je však pouze zřejmým a nutným následkem toho, že byla z tohoto registru vyloučena, vyřazení z tohoto registru je tak jednorázovým zásahem. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387), dostupný na http://nalus.usoud.cz], a poukázal na rozdíl mezi trvajícím zásahem spočívajícím v udržování protiprávního stavu a jednorázovým úkonem, byť i s trvajícími důsledky.

10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o opožděnosti stěžovatelem podané žaloby proto nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-148/21-1)