# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 145/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 145/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.145.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 4. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: poplatek/soudní
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 138 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. prosince 2001 (12 Co 961/2001-11) a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne
10. prosince 2001 (8C 109/2001-8) a tvrdil, že jimi bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. prosince 2001 (12 Co 961/2001-11) se podává, že jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. prosince 2001 (8 C 109/2001-8), kterým označený obecný soud nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků (v jeho věci proti žalované J. K. pro 61.645,- Kč s příslušenstvím) a rozhodl tak, že žalobce od placení soudních poplatků osvobozen není. Své rozhodnutí odůvodnil obecný soud odkazem na ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., dle něhož k tomu, aby žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků mohlo být vyhověno, musí být zcela věrohodně a spolehlivě osvědčeny důvody, které k takovému rozhodnutí vedou (soud I. stupně vzal v úvahu, že stěžovatel je poživatelem starobního důchodu ve výši
8.192,- Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost, je ženatý a jeho manželka pobírá důchod, jehož výši neosvědčil, a dále přihlédl k tomu, že stěžovatel je vlastníkem bytové jednotky, ve které bydlí, že provozoval v roce 2000 advokátní praxi a že soudu nepředložil daňové přiznání za toto období).

Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí zdůraznil, že právo přiznat účastníku zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků je výjimečným ustanovením, pro jehož užití musí být naplněny zákonem stanovené podmínky; v odůvodnění rozhodnutí pak konstatoval, že soud I. stupně správně vycházel z toho, že stěžovatel je sice starobní důchodce, avšak současně vykonává advokátní praxi, případně i nadále trvá jeho možnost tuto praxi vykonávat a o tom, že tuto praxi vykonává svědčí i to, že vede tento palmární spor. Za situace, kdy stěžovatel není schopen prokázat daňovým přiznáním jaké příjmy mu z této činnosti plynou (stěžovatel uvedl v odvolání, že přiznání za rok 2000 nemůže soudu předložit, neboť Finanční úřad v Plzni s ním ještě neukončil daňové řízení) a jeho starobní důchod přesahuje dvojnásobek částky životního minima, považuje soud rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné.

Stěžovatel ve své kuse odůvodněné ústavní stížnosti tvrdil, že Krajský soud v Plzni nepřihlédl k tomu, že mu Česká advokátní komora pozastavila výkon advokacie, a tudíž z ní nemá žádné příjmy, starobní důchod sice přesahuje dvojnásobek částky životního minima, je však zatížen 4 výkony rozhodnutí; nadto stěžovatel vzhledem ke svému těžkému zdravotnímu stavu musí platit léky, jejichž úhrnná hodnota je 6.874,- Kč. Z těchto důvodů není schopen zaplatit soudní poplatek. Stěžovatel proto navrhl zrušení usnesení Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí shodně, jako v odvolání proti usnesení soudu
I. stupně, a vede polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů, a tak přehlíží, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a že jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které v dané věci shledány nebyly, a které ostatně stěžovatel ani netvrdil.

Pro přiznání osvobození od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.) je žadatel povinen soudu věrohodně prokázat své majetkové a sociální poměry. Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu (Krajského soudu v Plzni), stěžovatel zákonem stanoveným podmínkám nevyhověl (požadované doklady nedoložil), a protože s tvrzeními v ústavní stížnosti shodnými jak v jeho odvolání se tento soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze obecným soudům nic vytknout. V této souvislosti je nutno stěžovateli připomenout, že vzhledem k postavení a funkci Ústavního soudu nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), jak o to dle povahy tvrzení ústavní stížnosti stěžovatel usiluje.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána jak konstantní judikaturou, tak i povahou vývodů ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-145/02-02)