# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1426/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1426/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.1426.08.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 7. 2008
- Datum zveřejnění: 4. 8. 2008
- Předmět řízení: základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: vlastnické právo/přechod/převod, diskriminace
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 3 odst.1, čl. 11 odst.1; 229/1991 Sb.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 9. 6. 2008, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená soudní rozhodnutí, o nichž tvrdí, že jimi byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech a svobodách, zejména v právu na rovné postavení (resp. zákazu diskriminace) podle článku 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále byl porušen článek 3 odst. 1, článek 4 odst. 3 a článek 11 Listiny.

Porušení svých základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že v průběhu řízení před soudy všech tří stupňů vycházely označené soudy při svém rozhodování z rozlišování rozdílného postavení dvou okruhů subjektů restitučních předpisů v projednávané věci podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a to na straně jedné tzv. "přímých oprávněných a jejich dědiců" a na straně druhé "postupníků". I když si je stěžovatel vědom toho, že tento postup vychází ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb. a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 39, nález č. 226, str. 389, jeví se mu takový postup diskriminační a v rozporu s právy a svobodami garantovanými ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel odmítá označení "spekulanta s pozemky", neboť v pravomocně skončeném soudním řízení prý prokázal, že sice nabyl předmětné nároky podle zákona o půdě smlouvou o postoupení práv od "původního přímého restituenta", ale nikoli za účelem spekulace, nýbrž vždy veden snahou realizovat v předmětné lokalitě konkrétní podnikatelský záměr pro konečné využití pozemků k zemědělským účelům. Stěžovatel se proto opakovaně účastnil soutěží o přidělení pozemků v rámci veřejných nabídek pozemků a podával žádosti o úplatný převod pozemků od Pozemkového zemědělského fondu ČR. Tyto aktivity nebyly z pohledu stěžovatele úspěšné; důvodem byla jednak malá nabídka pozemků nabízených Pozemkovým fondem a dále skutečnost, že v konečné fázi měli přednost v případě veřejných nabídek nájemci předmětných pozemků.

II.

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 27. 4. 2007 č. j. 11 C 136/2006-55 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky - vedlejšímu účastníkovi řízení - uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných v žalobním návrhu. Stěžovatel v pravomocně skončeném řízení vystupoval jako postupník, jemuž byla původními oprávněnými osobami postoupena práva ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění platném a účinném do 13. 4. 2006. Žalobě nebylo vyhověno především s poukazem na článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony (dále jen "zákon č. 253/2003 Sb."), který stanovil tzv. restituční tečku a s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Právě výše citovaným nálezem byla sice zrušena lhůta pro vypořádání restitučních nároků, ale jen pro tzv. přímé oprávněné a jejich dědice, kterým stěžovatel jako postupník není. Jeho nárok proto zanikl uplynutím prekluzivní lhůty ke dni 31. 12. 2005. Podle názoru soudu i nadále platí, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby vůči pozemkovému fondu na jejich výběr.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2007 č. j. 10 Co 309/2007-77 jako soud odvolací předmětný rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 408/2008-89 tak, že ho jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.]. V předmětné věci shledal dovolací soud, že přípustnost dovolání by byla možná jen na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože však napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu, dovolání stěžovatele podmínky ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), § 237 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti jsou v ústavní stížnosti jen opakované námitky, které již byly jak svým obsahem, tak i povahou předmětem dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Shodně s odůvodněním Nejvyššího soudu ČR, uvedeným v usnesení napadeném ústavní stížností, neshledává ani Ústavní soud důvod vytknout rozhodnutím obecných soudů, tím méně pak rozhodnutí soudu dovolacího, pochybení v rozhodování ve věci samé, neboť jak judikatura obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu ČR), tak i Ústavního soudu je od vydání výše označeného nálezu Ústavního soudu při posuzování žalob postupníků o převod náhradních pozemků konzistentní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 86/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 785/08, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Jakkoli považuje stěžovatel nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 za "diskriminační", porušující jeho vlastnická práva a právo na rovné postavení, a tedy rovněž za protiústavní, není z hlediska Ústavního soudu ani nyní důvod se od závěrů přijatých v předmětném nálezu odchýlit, a to ani s ohledem na námitky a argumentaci stěžovatele.

V již zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 se Ústavní soud zabýval i právním postavením tzv. postupníků, přičemž ve vztahu k jejich nárokům po postoupení pohledávky od původních restituentů se postavil na stanovisko, že v takovém případě jde o obligační vztah, "přičemž pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům". Pokud bylo úmyslem státu ve smyslu preambule zákona o půdě zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v minulosti, jednalo se v první řadě o snahu obnovit původní vlastnické vztahy k půdě, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že nejlepším hospodářem pečujícím o půdu je ten, který k ní má trvalý (nejen) vlastnický vztah. Oproti tomu není důvod, proč stejným způsobem přistupovat k postupníkům, kteří tím, že odkoupili nároky přímých oprávněných osob, "jen" realizují konkrétní podnikatelský záměr, jako je tomu v případě stěžovatele, se všemi riziky z toho vyplývajícími. Nelze tedy v jejich případě hovořit o porušení rovnosti či o diskriminaci postupníků.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů porušení ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1426/08-1)