# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1396/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1396/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:3.US.1396.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 5. 2020
- Datum zveřejnění: 26. 6. 2020
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 2 (pozn.: správně čl. 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Semilech jako soudu místně příslušnému. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil.

II.
Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s posouzením místní (ne)příslušnosti soudy a dodává, že ačkoliv byl městským soudem poučen o nepřípustnosti dovolání, z procesní opatrnosti je přece jen zároveň s ústavní stížností podal.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat. V návaznosti na zásadu subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem.

6. V posuzované věci nutno poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Usnesení, kterými bylo rozhodováno o místní příslušnosti soudu, nejsou rozhodnutími, jimiž by se řízení končilo a kterými by byly otázky v něm posuzované rozsouzeny. Z těchto důvodů zde nejsou dána pravomocná rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by byla schopna sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod osob. Jde o rozhodnutí, která nejsou způsobilá být předmětem ústavněprávního přezkumu (podobně viz např. usnesení ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 556/08 nebo ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 310/16).

7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

8. S ohledem na takovýto výsledek řízení se Ústavní soud dále nezabýval souběhem ústavní stížnosti a dovolání.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1396/20-1)