# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 137/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 137/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.137.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 6. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: soudce/podjatost, soudce/vyloučení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 14 odst.2, § 16 odst.2, § 114

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností, podanou dne 3. 3. 2000, domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. prosince 1999 (4 Nd 401/99) a tvrdil, že tímto usnesením bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; uvedl, že u Vrchního soudu v Praze je projednáváno jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž předsedkyně senátu z projednávání a rozhodování jeho věci (JUDr. N. Ž.) by měla být vyloučena (§ 16 odst. 2 o. s. ř.), neboť ve věci rozhodovala u Městského soudu v Praze jako soudu nižšího stupně ve smyslu
§ 14 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud svým usnesením (označeným shora) rozhodl, že jmenovaná soudkyně vyloučena není, neboť před soudem I. stupně pouze rozhodovala o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, nerozhodovala však o meritu věci, což by zakládalo důvod pro vyloučení soudce podle § 14 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR se podává, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, neboť Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu ČR tak, jak byly v napadeném usnesení podrobně rozvedeny a kde se Nejvyšší soud ČR vyčerpávajícím způsobem vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně vyloučení JUDr. N. Ž. z projednávání a rozhodování před Vrchním soudem v Praze.

Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, proti němuž ústavní stížnost směřovala, nebylo porušeno již zmíněné ústavně zaručené právo stěžovatele, a o námitce podjatosti dotčené soudkyně bylo rozhodnuto řádným a procesně souladným způsobem.

S ohledem na takto rozvedené důvody byl stěžovatelův návrh shledán jako zjevně neopodstatněný a v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona byl odmítnut.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-137/2000-2000)