# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 136/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 136/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.136.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 4. 2007
- Datum zveřejnění: 21. 5. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: akt/nicotný (paakt)
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, #1 čl. 1; 337/1992 Sb., § 32, § 46 odst.4

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 9. 1. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Dle stěžovatele tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy a také k porušení práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených kopií předchozích rozhodnutí v dané věci zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.

Finanční úřad v Pardubicích vydal dne 12. 9. 1996 pod čj. FÚ/911/96/DPH/MJ/PV-55 dodatečný platební výměr, kterým stěžovateli dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty ve výši 14 986 320,- Kč.

Finanční ředitelství v Hradci Králové k odvolání změnilo svým rozhodnutím ze dne 2. 7. 2003, čj. 65/130/2003-Bk, dodatečný platební výměr tak, že daňovou povinnost snížilo na částku 3 044 011,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí, resp. pouze do rozsahu částky 2 578 187,- Kč dodatečně vyměřené daně, podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 12. 2003, čj. 31 Ca 109/2003-16, tak, že toto rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a současně vyslovil nicotnost platebního výměru (nepřezkoumával vlastní námitky stěžovatele). V souvislosti ze závěrem o nicotnosti aktu odkázal soud na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 624/02, a ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 772/02.

Soudní rozhodnutí napadlo Finanční ředitelství v Hradci Králové kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, čj. 1 Afs 23/2004-42, tak, že předchozí rozhodnutí soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, aby přezkoumal napadená správní rozhodnutí věcně. Nejvyšší správní soud nespatřoval v dodatečném platebním výměru nicotný akt. Provedl rozbor § 32 odst. 1 až 7 daňového řádu a neshledal nedostatek základních náležitostí rozhodnutí. Ani z hlediska formálních požadavků neshledal vady způsobující nicotnost aktu. Uvedl, že výměr nevyvolává pochybnost o svém obsahu a že vady nejsou intenzivní natolik, aby nebylo možno žádat respektování tohoto aktu. Konstatoval, že výměr daně je na prvním listu, první list obsahuje také údaj o tom, že výměr má dva listy a odkazuje také na zprávu o kontrole a na rozpis základu daně ve druhém listu. Podle Nejvyššího správního soudu tedy správce daně dostál své povinnosti vyrozumět daňový subjekt (stěžovatele) ve smyslu § 46 odst. 4 daňového řádu. Dále Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatel byl seznámen se zprávou o kontrole, a uvedl, že nicotnost není (by neměla být) nástrojem k prosazování formalistických požadavků.

Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 11. 10. 2005 pod čj. 31 Ca 49/2005-66 nový rozsudek, kterým po přezkumu věcných námitek žalobu zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítal totéž co v žalobě. Kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 1 Afs 1/2006-92, zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl nicotnost dodatečného platebního výměru. Uvedl, že údaj o zdaňovacím období není součástí výroku. Dle jeho názoru tento nedostatek nemůže být řešen specifikací na jiném listu, který není datován, označen úředním razítkem ani podepsán příslušnou osobou. Dále namítl, že i rozpis základu daně je uveden pouze na dalším listu. Dle stěžovatele se Nejvyšší správní soud dostal svými závěry o tom, že daný dodatečný platební výměr není nulitní, do rozporu s judikaturou (právním názorem) Ústavního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se zabýval námitkou nicotnosti (nulity) právního aktu - dodatečného platebního výměru. Každý jednotlivý případ tohoto typu je zcela specifický a podle toho je třeba k němu přistupovat. V daném případě se Ústavní soud přiklonil k závěrům Nejvyššího správního soudu, vyplývajících z jeho konstantní judikatury, o tom, že v případě uvedení zdaňovacího období a rozpisu základu daně na listu č. 2 dodatečného platebního výměru, na který bylo ve výroku dodatečného platebního výměru odkázáno, a kdy z dodatečného platebního výměru jasně vyplývá, kolik listů jej tvoří, není pochyb o tom, že správce daně dostál své vyrozumívací povinnosti dle § 46 odst. 4 daňového řádu, resp. že stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech, neboť mu bylo řádně sděleno zdaňovací období i rozpis základu daně. Je třeba také uvést, že list č. 2 dodatečného platebního výměru je označen totožným číslem jednacím jako jeho list č. 1, přičemž oba listy dodatečného platebního výměru jsou řádně očíslovány (viz také např. usnesení I. ÚS 129/05, II. ÚS 128/05 a III. ÚS 93/05 - uveřejněné na stránkách www.judikatura.cz). Pokud tedy Nejvyšší správní soud neshledal ohledně předmětného dodatečného platebního výměru nedostatek základních náležitostí (§ 32 odst. 2 a 7 daňového řádu) ani takový nedostatek (formální) úpravy, který by vedl k nicotnosti rozhodnutí, nevybočil těmito závěry z mezí ústavnosti. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že by se Nejvyšší správní soud svými závěry (o základních náležitostech rozhodnutí dle daňového řádu) odchýlil od judikatury Ústavního soudu - viz např. nález Pl. ÚS 8/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 12, č. 141.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v daném případě nezjistil porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv ani porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-136/07-1)