# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1341/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 1341/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.1341.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 31. 5. 2012 - Datum zveřejnění: 11. 6. 2012 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: byt/výpověď, dokazování, důkaz/volné hodnocení, poučovací povinnost - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 711 odst.1 písm.d; 99/1963 Sb., § 120, § 132, § 213 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu právní jistoty a článku 1 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v její občanskoprávní věci. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 189/2004 se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2010 č. j. 11 Co 140/2010-272 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2009 č. j. 17 C 189/2004-233 tak, že se přivoluje k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce stěžovatelce (žalované) dle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdejším znění pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu tím, že bez souhlasu pronajímatele část bytu přenechala do podnájmu. Odvolací soud opětovně provedl důkaz účastnickou výpovědí stěžovatelky, svědeckými výpověďmi P. S., S. S. a G. K., a výpověď posledně jmenované (již proti soudu prvního stupně hodnotil jako věrohodnou), vzal za základ pro skutkový závěr o tom, že stěžovatelka část bytu do podnájmu vskutku přenechala. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2012 č. j. 26 Cdo 1237/2011-295 stěžovatelčino dovolání jako nedůvodné zamítl. Konstatoval, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů, a obstojí-li jím učiněný skutkový závěr, nelze mu pak vytýkat nesprávnost navazujícího právního závěru, že byl pronajímatelem užitý výpovědní důvod uplatněn opodstatněně. Stěžovatelka má v ústavní stížnosti za to, že odvolací soud se dopustil nepřípustné libovůle, když zopakoval pouze některé důkazy a neodůvodnil, proč opětovně neprovedl důkazy výpověďmi svědků, jež sama navrhla. Považuje za nepřípustné, aby odvolací soud rozhodl zcela odlišně na základě hodnocení "v podstatě jediného důkazu" ve složitém sporu, a důkazy jí navržené hodnotil, aniž by je znovu provedl. Odvolacímu soudu též vytýká, že ji neupozornil na odlišné hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně G. K., následkem čehož jí odňal prostor skutkově a právně argumentovat. Kromě toho je přesvědčena, že tvrzení této svědkyně bylo vyvráceno výpovědí Mgr. H., Č. H. a dalších svědků. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Takové důvody k zásahu proti rozhodnutí obecného soudu Ústavní soud v dané věci neshledal. Oproti mínění stěžovatelky Ústavní soud v provedeném dokazování před odvolacím soudem ústavně relevantní vady nespatřuje; v souladu s ustanovením § 213 o. s. ř. (a logikou věci) odvolací soud provedl ty důkazy, u nichž měl za to, že mají potenciál i jiného (ve vztahu k soudu prvního stupně) hodnocení. Zásadám spravedlivého procesu neodporuje ani skutečnost, že založil svá skutková zjištění na jednom přímém (rozhodném) důkazu podporovaném dalšími (listinnými) důkazy, a současně vyložil, z jakého důvodu obstojí i v konfrontaci s důkazy, jež navrhla stěžovatelka k prokázání opaku. Skutkový závěr, k němuž dospěl, odvolací soud v souladu s požadavky vyplývajícími z práva na spravedlivý proces srozumitelně a racionálně odůvodnil. Povinnost soudu poskytnout poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., jehož se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolávala, míří zcela jinam než k jinému hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka, a pro prosazení jejího zájmu je v daném kontextu zcela nepoužitelné, a to očividně. Je proto namístě konstatovat, že není opory pro závěr o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím je výše předznačený úsudek o absenci důvodu k odstranění napadeného rozhodnutí obecného soudu doložen. Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1341/12-1)