# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1315/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1315/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.1315.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 6. 2009
- Datum zveřejnění: 26. 6. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: správní soudnictví, stavební řízení, stavba, nečinnost, stavební úřad
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 79; 50/1976 Sb., § 88 odst.1 písm.b; 500/2004 Sb., § 42, § 80 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Jak uvádí stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, a jak současně vyplývá též z napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007 č. j. 44 Ca 122/2006-56. Rozhodnutím jmenovaného krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti usnesení Krajského úřadu Středočeského kraje, kterým nevyhověl žádosti stěžovatelky, aby učinil opatření proti nečinnosti Městského úřadu Mnichovice ve věci jejího podnětu k zahájení řízení o odstranění stavby rekreačního objektu na specifikované pozemkové parcele. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti argumentuje porušením svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce.

Argumentům stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručená práva tím, že zamítl její kasační stížnost, nelze přisvědčit. Nejvyšší správní soud srozumitelně, pregnantně a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodnil svůj postup v posuzované věci. Námitky stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, jsou identické s námitkami, které vznesla již ve své kasační stížnosti. Jejich podstatou je její nesouhlas s výkladem § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), ve spojení s § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, a § 79 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), jak jej učinily krajský a Nejvyšší správní soud. Podle stěžovatelky "ze zcela jasné dikce s. ř. s. vyplývá, že žalobou na ochranu proti nečinnosti se lze domáhat ochrany v případě, že správní soud nevydá rozhodnutí ve stanovené lhůtě (a není již rozhodné, zda se děje v řízení již zahájeném nebo vyplývá-li povinnost z jiného titulu). I v případě pochybností o výkladu tohoto byl soud povinen zvolit takový výklad, který bude ve prospěch soudní ochrany."

Nejvyšší správní soud však v odůvodnění napadeného rozsudku zřetelně objasnil, že "ve správním soudnictví se sice lze domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu, a to žalobou podle dílu druhého hlavy druhé části třetí s. ř. s., avšak nikoli proti jakékoli absenci činnosti správního orgánu. Z ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu, popřípadě jiný právní důsledek."

Ústavní soud neshledává nic protiústavního na právním názoru Nejvyššího správního soudu, podle něhož je dovolání se ochrany u soudu explicitně omezeno na případy, kdy ve správním řízení správní orgán má povinnost vydat rozhodnutí, návrh lze podat jen v určité zákonem stanovené lhůtě a žalobce musí bezvýsledně vyčerpat procesní prostředky, které má k ochraně proti nečinnosti k dispozici ve správním řízení. Nelze tedy s úspěchem podat žalobu proti nečinnosti zejména v případech, kdy je podání ve správním řízení konstituováno toliko jako podnět, jak tomu bylo i v případě stěžovatelky. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se proto nelze domáhat toho, aby bylo správnímu orgánu uloženo zahájit řízení z moci úřední, ale jen toho, aby správní orgán vydal - v řízení již zahájeném - rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

Odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nejsou v dané věci relevantní, neboť napadeným rozhodnutím nebylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu.

Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto mu nezbylo, než podanou stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1315/09-1)