# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 130/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 130/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.130.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 2. 2010
- Datum zveřejnění: 4. 3. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: plná moc, pohledávka/postoupení, dovolání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 32, § 33; 99/1963 Sb., § 241a odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 506 940,- Kč s příslušenstvím. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) s právním názorem obecných soudů ohledně překročení plné moci udělené stěžovatelkou zmocněnci K. K. Obdobně jako v dovolacím řízení stěžovatelka tvrdí, že zmocněnec jednal v rozporu s udělenou plnou mocí při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky specifikované v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka dále uvádí, že při jednáních před soudem prvního a druhého stupně nebylo respektováno rovné postavení stran, namítá podjatost Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a tvrdí, že neměla dostatečný prostor seznámit se s vyjádřeními právní zástupkyně žalované strany.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud zastavil řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nedostatku jeho funkční příslušnosti k projednání takového dovolání. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud, vázán obsahem dovolání, neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že závěr obecných soudů, podle kterého plná moc zmocněnce opravňovala k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, s nímž stěžovatelka polemizuje, je odvislý od obsahu konkrétní plné moci. Má tedy význam právě a jen pro projednávanou věc, nikoli z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Nejvyšší soud dále konstatoval, že námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu, že její součástí nebyla plná moc, spočívá ve skutečnosti v polemice stěžovatelky se skutkovým závěrem odvolacího soudu. Stěžovatelka tedy uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud opodstatněně odmítl dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. Své rozhodnutí dovolací soud řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na ně v dalším odkázat.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení" a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-130/10-1)