# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 13/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 13/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.13.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 3. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: vlastnictví, důkaz, zástupce
- Dotčené předpisy: 40/1964 Sb., § 20, § 31, § 588; 99/1963 Sb., § 132, § 153, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001 (13 Co 150/2001-75), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. dubna 2001 (13 C 171/99-61), a tvrdila, že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i norem procesního a hmotného práva; porušení těchto ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že rozhodnutími obecných soudů byla zamítnuta její žaloba na určení vlastnictví k pozemku parc. čís. 224/2, k. ú. N. M., obec P., zapsané na LV č. 240, vedené u Katastrálního úřadu P. - město. Stěžovatelka z naléhavých důvodů, neboť věc se týkala konkursní podstaty úpadce, a tím i velkého počtu konkurzních věřitelů, kteří měli být uspokojeni, požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti mimo pořadí a navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila rozpor v řízení před obecnými soudy, neboť obecný soud jako orgán veřejné moci odepřel úpadci i stěžovatelce základní právo na "poskytnutí efektivní ochrany práv soudem ve spravedlivém procesu"; svým rozhodnutím totiž porušil normy hmotného i procesního práva, rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v rozporu s ustanovením § 153 odst. 1 o. s. ř. a potvrdil platnost kupní smlouvy podepsané Ing. B. D. Stěžovatelka v polemice s právními závěry obecného soudu tvrdila, že smlouva o převodu nemovitostí nebyla uzavřena za O. P., a. s., platně.

V této souvislosti je namístě odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který
v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se s tvrzeními stěžovatelky naznačenými v ústavní stížnosti přiměřeným a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly (§ 20, § 31 a § 588 obč. zák., § 157 o. s. ř.), a proto jim nelze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout. V daném případě byl Ing. B.D. zmocněn k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného pozemku plnou mocí ze dne 6. 12. 1994 ve shodě s ust. § 31 obč. zák. Plná moc byla vystavena statutárními zástupci žalobce (§ 20 obč. zák.) a byl oprávněn kupní smlouvu platně uzavřít. Skutečností je, že plná moc nebyla odvolána (stěžovatelka to ani netvrdila) a byla udělena dvěma členy představenstva, kteří byli ve funkci i ke dni uzavření kupní smlouvy 18. 1. 1996. Kupní smlouva ohledně nemovitostí měla předepsanou písemnou formu (§ 588 obč. zák.) a stejně tak i plná moc musela mít písemnou formu (§ 31 odst. 4 obč. zák.). Z těchto důvodů obecné soudy považovaly za nadbytečné provádění dalšího dokazování, což ve shodě s § 157 o. s. ř. řádně odůvodnily. Odůvodnění ústavní stížnosti směřuje proti věcné správnosti, příp. legalitě napadených rozhodnutí obecných soudů; zde však stěžovatelka přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) takový přezkum přísluší jen za splnění zvláštních podmínek, jejichž povahu Ústavní soud rovněž dříve a opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí na obecně přístupnou konstantní judikaturu Ústavního soudu stěžovatelku odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.

Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť nelze přisvědčit stěžovatelčinu názoru, že zamítnutím žaloby na určení vlastnictví nemovitosti bylo zasaženo do ústavně zaručeného vlastnického práva (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995).

Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut, aniž by se - pro povahu vyložených důvodů - jevila nutnost zvláště se zabývat návrhem stěžovatelky vzneseným ve smyslu ustanovení § 39 zákona.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-13/02-02)