# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1297/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1297/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.1297.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 6. 2009
- Datum zveřejnění: 29. 6. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: škoda/náhrada
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 118a odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v podstatě v tom, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z odlišného právního hodnocení, než soud I. stupně, jehož rozsudek potvrzoval, přitom v odvolacím řízení nepostupoval podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí tak bylo pro ni překvapivé.

Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 787/2009 je patrno, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jako věcně správný potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 50/2004 ze dne 12. 4. 2006, jímž stěžovatelce - v řízení před obecnými soudy v postavení žalované - byla stanovena povinnost zaplatit žalobci - správci konkurzní podstaty - částku 2.200.300,- Kč s příslušenstvím, získanou podle názoru soudu I. stupně jako bezdůvodné obohacení. Odvolací soud, který považoval skutková zjištění soudu I. stupně za úplná a zcela správná, rozsudek prvostupňového soudu jako věcně správný potvrdil, na rozdíl od něj však žalobci přiznal uplatněný nárok z titulu náhrady škody. Dovolací soud pak stěžovatelkou podané dovolání odmítl jako nepřípustné, když učinil závěr, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní právní význam a nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že by odvolací soud řešil otázku posouzení vzniku škody ve výši žalované částky v rozporu s hmotným právem, když svůj závěr založil podle odůvodnění svého rozhodnutí na zjištění, že z účetnictví úpadce a ani z jiných dokladů neplyne, že peněžité plnění určené pro úpadce, které stěžovatelka jako jeho jednatelka převzala v hotovosti od třetí osoby, předala do pokladny úpadce či jinak použila v jeho prospěch.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku je mimo jiné patrno, že žalobce se svého nároku proti stěžovatelce domáhal z titulu náhrady škody a i tímto směrem bylo tedy vedeno dokazování. Již z tohoto důvodu nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že by napadené rozhodnutí mohlo být pro ni překvapivým. Skutková zjištění soudu I. stupně vyhodnotil odvolací soud jako správná a zcela dostačující. Z jeho odlišného právního hodnocení tak nevyplynula potřeba dalších tvrzení či dokazování, a proto se ani nemohla aktualizovat jeho poučovací povinnost.

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky tak Ústavním soudem zjištěn nebyl, a proto byla její stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1297/09-1)