# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 1154/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 1154/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.1154.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 8. 2007
- Datum zveřejnění: 17. 9. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: náklady řízení, legitimace/pasivní, řízení/zastavení, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 72/1994 Sb.; 99/1963 Sb., § 239 odst.1 písm.b, § 241a odst.2 písm.b, § 146 odst.2, § 150

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížnosti napadá s tvrzením porušení ústavně zaručených práv v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze a domáhá se jejich zrušení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojené přílohy - rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1802/2006 - bylo toto vydáno v řízení o žalobě stěžovatele, kterou podal společně s manželkou proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Havanská 3/491 v Praze 7, o oprávnění žalobců osadit schodiště v domě madlem a o zaplacení částky 38.283,-Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2. 2002 č. j. 26 C 203/2001-29 bylo rozhodnuto tak, že žalobci jsou oprávněni provést za daných podmínek osazení schodišťového dřevěného madla ukotveného v ocelové konstrukci v domě č. p. 491, v ulici Havanská 3, Praha 7. V části domáhající se stanovení povinnosti žalovanému uhradit žalobcům náklady spojené se zřízením madla byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil uvedený rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl v celém rozsahu, neboť dospěl k závěru, že byla nesprávně posouzena otázka pasivní legitimace (dle jeho názoru měli být totiž žalováni vlastníci jednotek, nikoli samo společenství vlastníků).

Dovolání podanému stěžovatelem proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 30. 6. 2004 nevyhověl, toto jeho rozhodnutí však Ústavní soud nálezem ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 646/04 k ústavní stížnosti podané stěžovatelem zrušil a zrušil zároveň i rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť podle jeho názoru jmenované soudy tím, že nesprávně posoudily pasivní legitimaci žalovaného (stěžovateli žalované společenství vlastníků považoval Ústavní soud za pasivně legitimované) a odmítly se tak věcí meritorně zabývat, upřely stěžovateli právo domáhat se svého nároku u soudu. Poté znovu ve sporu rozhodoval Městský soud v Praze, který s ohledem na skutečnost, že stěžovatel po smrti své manželky (druhé žalobkyně, s ohledem na jejíž zdravotní stav vyvstala nutnost osazení madla) vzal zcela žalobu zpět a po souhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu I. stupně zrušil, řízení zastavil a stěžovateli stanovil povinnost nahradit žalovanému Společenství vlastníků náklady řízení před soudem I. stupně v částce 42.085,- Kč. Své rozhodnutí o nákladech řízení v poměru k té části žaloby, v níž bylo požadováno zaplacení částky 38.283,- Kč jako nákladů na osazení madla, odůvodnil ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť vycházel z názoru, že tím, že byla žaloba vzata zpět, stěžovatel z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a ohledně nákladů řízení vztahujících se k samotnému návrhu na "osazení schodišťového madla" použil, s ohledem na důvod uplatnění žaloby, tj. vážný zdravotní stav původní žalobkyně a skutečnost vedoucí ke zpětvzetí žaloby - její úmrtí, ustanovení § 150 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel opět dovolání, jímž se domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení. Měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatnil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Toto dovolání bylo dovolacím soudem podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. ústavní stížností napadeným rozhodnutím jako nepřípustné odmítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud i s odkazem na svou dřívější judikaturu vysvětlil, že dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné, neboť podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné pouze proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé a ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení nezakládají.

Proti těmto dvěma rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel podrobně rekapituluje průběh celého předcházejícího řízení před obecnými soudy, rozvádí své argumenty k porušení základních práv, k němuž podle jeho názoru došlo (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, 8, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), z nichž však některé nemají bezprostřední vztah k petitem napadeným rozhodnutím. V souvislosti s naléhavostí věci, danou vážným zdravotním stavem žalobkyně, vznáší výhrady k nesprávnému rozhodování obecných soudů v otázce pasivní legitimace žalovaného a délce celého řízení, poukazuje na jeho morální a společenský aspekt a zejména také zdůrazňuje dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, který zjistil, že obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele a jeho manželky tím, že v důsledku nesprávného posouzení pasivní legitimace žalovaného se odmítly žalobou uplatněným nárokem meritorně zabývat. Dovozuje pak, že rozhodnutí dovolacího soudu nesplňuje požadavky spravedlivého, nezávislého a nestranného řízení, nýbrž je excesivním popřením práva stěžovatele na soudní ochranu. Z rozhodnutí dovolacího soudu podle něj plyne, že Nejvyšší soud se necítil vázán Ústavou ČR ani Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, když věc stěžovatele v otázce nákladů soudem zmařeného řízení nepředložil k posouzení Ústavnímu soudu. Při respektování zásady "soud zná právo" nemůže být závažné procesní pochybení vykládáno ve prospěch odvolacího a dovolacího soudu. Odvolací i dovolací soud měl podle něj zmírnit tvrdost zákona za použití ústavních předpisů a mezinárodních smluv a tím by také dal Ústavnímu soudu příležitost ovlivňovat postoj laické veřejnosti jako celku ve vztahu k handicapovaným osobám. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí.

Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť, jak bude dále uvedeno, pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutím soudu odvolacího. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Jmenovaný soud se tentokrát samotným meritem věci nezabýval, neboť dovolání stěžovatele nepovažoval za přípustné. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele nejsou splněny, když jeho dovolání směřovalo jen do výroku o nákladech řízení. Na odůvodnění jeho rozhodnutí, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, vycházející s příslušných procesních předpisů, lze odkázat. Dovolacímu soudu nelze vytýkat ani to, že věc nepostoupil Ústavnímu soudu. V tomto směru stěžovatel ani nespecifikuje z důvodů posouzení ústavnosti kterého procesního ustanovení tak měl jmenovaný soud učinit. Navíc třeba uvést, že stěžovatel ve svých úvahách o protiústavním rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, vycházejících z předpokladu jejich nesprávného rozhodování v otázce pasivní legitimace a délky trvání řízení tak jimi zaviněné, v podstatě přehlíží, že tyto důvody (které by eventuelně mohly mít význam při posuzování odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb.) nelze v rámci rozhodování o nákladech řízení přičítat k tíži druhé straně sporu. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele zaručovaných shora označenými články Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Pokud pak jde o rozhodnutí soudu odvolacího, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti němu směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud vycházející z procesních předpisů přípustnosti dovolání se týkajících prostor pro své "uvážení" zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno podle ust. § 72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 4. 5. 2007 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v záhlaví označenému podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-1154/07-1)