# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 101/98

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 101/98
- ECLI: ECLI:CZ:US:1998:3.US.101.98
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 11. 1998
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: Neopodstatněnost ústavní stížnosti
- Klíčová slova: byt, interpretace
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 83; 182/1993 Sb., § 31 odst.1, § 34 odst.2, § 72 odst.1 písm.a; 335/1991 Sb., § 31

## Právní věta

Ústavní soud jak orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména s obsahem hlavy páté, a svým postupem pak porušují zásadu spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy jak podmínky dané hmotněprávními a procesními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat. Rovněž nenáleží do pravomoci Ústavního soudu sjednocovat judikaturu soudů obecných.

Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají ke zjištěnému skutkovému stavu jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.

Zaujímají-li obecné soudy k určité otázce různé právní názory, nelze v takovémto postupu spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť je v kompetenci Nejvyššího soudu zaujímat stanoviska k výkladu zákona a jiných právních předpisů.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 1, 2, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 641197, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 532195, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 1995, sp. zn. 32 C 376/92) a tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny
základních práv a svobod) s odůvodněním, že obecné soudy se v průběhu řízení vůbec nezabývaly námitkami stěžovatele, které v průběhu řízení vznesl a své dokazování zaměřily pouze na otázku přípustnosti nebo nepřípustnosti podání výpovědi z nájmu bytu v průběhu řízení o přivolení soudu k této výpovědi.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do činnosti soudů obecných, a proto pro ně postačuje stěžovatele odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu (kupř. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, vydání 1., Praha 1995) a jen stručně připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem hlavy páté, a svým postupem pak porušují zásadu spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu, a hmotně-právního předpisu, v posuzované věci občanského zákoníku, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat. Nenáleží rovněž do pravomoci Ústavního soudu sjednocovat judikaturu soudů obecných (§ 31 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení občanského soudního řádu, resp. občanského zákona v řízení před obecnými soudy, neshledal Ústavní soud ani na základě spisového materiálu, který si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal (spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 32 C 376/92), že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají jiný právní názor k zjištěnému skutkovému stavu než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, jak ve své ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje. Pokud totiž obecné soudy v rámci své judikatury zaujímají k otázce výpovědí z nájmu a přivolení soudu k výpovědi z nájmu dle ust. § 711 o. z. různé právní názory, nelze v takovémto postupu obecných soudů spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť je plně v kompetenci Nejvyššího soudu ČR zaujímat stanoviska k výkladu zákona a jiných právních předpisů [§ 31 odst. 3 písm. a) zák. č.
335/1991 Sb.]. Ústavní soud v posuzované ústavní stížnosti neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tak, jak ve své judikatuře, na níž bylo příkladmo odkázáno, vyložil, a proto nezbylo než o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovatelem v ústavní stížnosti, v níž se jedná o pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-101/98-98)