# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 937/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 937/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.937.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 5. 2011
- Datum zveřejnění: 7. 6. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: poplatek/soudní, žaloba/pro zmatečnost, interpretace
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 549/1991 Sb., § 12, § 4 odst.1; 99/1963 Sb., § 229 odst.1 písm.h

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž Obvodní soud pro Prahu 6, vyzval stěžovatelku k zaplacení soudních poplatků za podané žaloby pro zmatečnost. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka uvádí, že v letech 1999 až 2006 proti ní proběhlo 40 řízení a došlo k vydání 40ti exekučních titulů, ukládajících jí povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy jednotlivé pokuty v celkové výši 23.906,- Kč. Na jejich základě bylo ke dni podání ústavní stížnosti nařízeno již 30 exekucí s tím dopadem pro stěžovatelku, že náklady na právní zastoupení a náklady exekučního řízení vymáhané žalobcem jsou nehorázně vysoké a stěžovatelce hrozí, že zatížení vysokou poplatkovou povinností za podané žaloby pro zmatečnost (40 x 1.000,- Kč) povede k podstatnému omezení v přístupu k soudu. Prozatím napadla žalobou pro zmatečnost 36 exekučních titulů, a to z důvodu § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Poukazuje na to, že všechny exekuční tituly se týkají týchž účastníků, mají stejný skutkový a právní základ, byly vydány stejným soudem a vykazují stejné vady, takže i podané žaloby pro zmatečnost jsou v podstatě totožné. Při stanovování poplatkové povinnosti měl soud všechny tyto okolnosti zohlednit a posuzovat daný případ komplexně jako celek v jednom řízení (§ 112 odst. 1 o. s. ř.). I z tohoto hlediska se jeví jakákoli multiplikace soudního poplatku nezdůvodněnou a zbytečně zatěžující stěžovatelku jako stranu sporu. Má za to, že s ohledem na okolnosti případu jí měl být vyměřen pouze jeden soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč nebo měl být redukován, přičemž poukazuje na skutečnost, že soudní poplatky zpravidla odpovídají 4 % vymáhané částky. V souvislosti se svým případem odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03 a v jeho světle uvádí, že ústavně konformním výsledkem interpretace zákona o soudních poplatcích nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každou žalobu pro zmatečnost, pokud jsou těmito žalobami napadány skutkově a právně zcela identické věci týchž účastníků.

Ústavní soud v prvé řadě posuzoval přípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 a § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vyšel přitom z doloženého tvrzení stěžovatelky, že proti napadeným usnesením podala dne 25. 2. 2010, 28. 2. 2011, 14. 3. 2011 a 18. 3. 2011 podněty ve smyslu § 12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a dospěl k závěru, že podmínka vyčerpání příslušného procesního prostředku před podáním ústavní stížnosti byla splněna (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03, týkající se přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení, ukládajícímu povinnost k zaplacení soudního poplatku).

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka označuje za spornou otázku interpretace příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích, resp. jeho přílohy, přičemž s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03 vyslovuje přesvědčení, že ohledně podaných 36 žalob pro zmatečnost ve skutkově i právně stejných případech jí měl soud vyzvat k zaplacení pouze jednoho soudního poplatku.

Východiskem uvedeného názoru stěžovatelky jsou závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. 664/03, které však na projednávanou věc nedopadají. Ústavní soud v něm přezkoumával případ, kdy se stěžovatelka jedinou žalobou domáhala zrušení 76 skutkově i právně zcela stejných rozhodnutí daňového orgánu. Soud tato jednotlivá daňová rozhodnutí vyloučil k samostatnému projednání a za každé z nich stěžovatelce vyměřil soudní poplatek podle položky 14a bod 2 písm. a) přílohy zákona o soudních poplatcích. Ústavní soud tato jednotlivá rozhodnutí, ukládající povinnost zaplatit soudní poplatek, zrušil, neboť dospěl k závěru, že ústavně konformním výsledkem interpretace zákona o soudních poplatcích nemůže být takový výklad, podle něhož je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydaná týž den stejným správním orgánem. Interpretaci zákona o soudních poplatcích, dle níž je třeba zpoplatnit každé jednotlivé správní rozhodnutí, tak označil za protiústavní (srov. též obdobné nálezy sp. zn. II. ÚS 275/08, II. ÚS 745/06, I. ÚS 43/07, dostupné na www.judikatura.cz).

Závěry poukazovaného nálezu i dalších obdobných rozhodnutí Ústavního soudu by tedy bylo možno aplikovat za situace, kdy by stěžovatelka všechna rozhodnutí o uložení pokut napadla jedinou žalobou pro zmatečnost a soud by poté tato jednotlivá skutkově i právně obdobná rozhodnutí vyloučil k samostatnému projednání, resp. by stěžovatelce vyměřil soudní poplatek z každého rozhodnutí zvlášť. Stěžovatelka však zvolila jiný procesní postup, kdy proti každému rozhodnutí obecného soudu podala dne 3. 9. 2010 samostatnou žalobu pro zmatečnost. Podáním každé z těchto žalob jí tak vznikla poplatková povinnost (viz ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích). Soud proto nepochybil, jestliže jí vyměřil soudní poplatky z jednotlivých žalob (viz položka 14 přílohy zákona o soudních poplatcích, dle níž se za žalobu pro zmatečnost vyměří soudní poplatek 1.000,-Kč). Stejně by postupoval i v případě, pokud by se později rozhodl skutkově i právně obdobná řízení o žalobách pro zmatečnost spojit ke společnému projednání a rozhodnutí, neboť poplatková povinnost vzniká podáním žaloby, nikoli rozhodnutím o spojení věcí ve smyslu § 112 odst. 1 o. s. ř. Ze strany soudu tak nešlo o umělé navyšování počtu řízení nevhodným rozdělováním řízení tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod, vedoucí k nezdůvodněné multiplikaci soudního poplatku, ale o reakci na postup zvolený stěžovatelkou, která má zákonnou oporu.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecného soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-937/11-1)