# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 936/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 936/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:2.US.936.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 5. 2019
- Datum zveřejnění: 6. 6. 2019
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
- Klíčová slova: dovolání, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 265a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že je v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 5 T 62/2017 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy dle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve stadiu pokusu, pročež byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej zamítl podle § 256 trestního řádu.

3. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal také dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl usnesením ze dne 11. 12. 2018 č. j. 3 Tdo 1446/2018-36, které bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 16. 1. 2019. Je však nutno předeslat, že petit ani odůvodnění nyní posuzované ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu nesměřují. V odůvodnění ústavní stížnosti je pouze jedna povšechná a nijak nerozvinutá zmínka o tom, že Nejvyšší soud shora citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s rozhodnutím vrchního soudu a uvádí, že spočívá "na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení." Obsáhle popisuje skutkové okolnosti případu, proces dokazování a jednotlivé důkazy. Na základě toho dovozuje, že krajský a vrchní soud vadně hodnotily provedené důkazy, z nichž dovodily nesprávné skutkové a právní závěry, nerozhodovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a porušily princip presumpce neviny.

5. Ústavní soud nejprve posuzoval, zda jsou splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je nicméně nepřípustná.

6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

7. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.

8. V nyní posuzované věci stěžovatel sice využil svého práva a podal proti usnesení vrchního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, avšak toto rozhodnutí svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu nenavrhl, v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje a k ústavní stížnosti příslušné rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřiložil. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti v záhlaví citovanému usnesení vrchního soudu (pozn. - při velmi vstřícné interpretaci stěžovatelovy ústavní stížnosti a příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu by teoreticky bylo možno dospět k názoru, že stěžovatel napadá také rozhodnutí krajského soudu jakožto soudu prvního stupně).

9. Taková situace představuje podle ustálené judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku (a z obsahu stížnosti nikterak nevyplývá, že by brojil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu), ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 13/19 ze dne 16. 1. 2019; usnesení sp. zn. I. ÚS 3449/18 ze dne 15. 11. 2018; usnesení sp. zn. III. ÚS 764/18 ze dne 18. 9. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2255/15 ze dne 25. 8. 2015; usnesení sp. zn. I. ÚS 2007/13 ze dne 23. 7. 2013; usnesení sp. zn. I. ÚS 1716/13 ze dne 27. 6. 2013 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Pro úplnost lze dodat, že pokud by Ústavní soud rozhodl tak, jak navrhuje stěžovatel, a napadené rozhodnutí vrchního soudu a příp. také krajského soudu zrušil, zůstalo by ústavní stížností nenapadené rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty. Alternativně by - s ohledem na výše popsaný obsah ústavní stížnosti - byl Ústavní soud nucen rozhodoval zcela ultra petitum.

11. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-936/19-1)