# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 930/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 930/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.930.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 4. 2015
- Datum zveřejnění: 7. 5. 2015
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: advokát/odměna, detence, opatrovník
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 177/1996 Sb., § 9 odst.5, § 12a; 99/1963 Sb., § 140

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, usnesením Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 L 143/2014-9 ze dne 21. 8. 2014 bylo rozhodnuto o převzetí umístěného člověka do ústavního léčení. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-jih bylo výše citované usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2014 zrušeno (výrok I.), řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu bylo zastaveno (výrok II.) a umístěný člověk byl poučen o možnosti trvat na projednání věci (výrok III.). Výrokem IV. soud stěžovatelce jakožto jmenované opatrovnici přiznal odměnu ve výši 1 694 Kč. Výrokem V. soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dle výroku VI. nemá stát právo na náhradu nákladů řízení.

Proti výroku IV. usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 10. 2014 podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala nesprávnou aplikaci advokátního tarifu ze strany okresního soudu a domáhala se přiznání odměny ve výši 1 936 Kč. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením výrok IV. usnesení Okresního soudu Plzeň-jih potvrdil.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní uvádí, že mezi obecnými soudy panuje nejasnost o tom, zda má být opatrovníkovi jmenovanému pro detenční řízení stanovena odměna s ohledem na ustanovení § 9 odst. 2 advokátního tarifu, nebo s ohledem na ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Stěžovatelka připouští, že tato odměna by skutečně měla být počítána nejspíše podle § 9 odst. 5 advokátního tarifu, jak oba soudy v její věci učinily, má ovšem za to, že poté již nelze vypočítanou odměnu snížit podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu, neboť je údajně zřejmé, že toto ustanovení na řízení vedená dle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nedopadá. Podle stěžovatelky soudy nemohou používat ve stejné věci část ustanovení vztahujících se k občanskému soudnímu řízení a současně část ustanovení podle zákona o zvláštních řízeních soudních vždy podle toho, který nárok na odměnu opatrovníka je fakticky nižší. Pokud by § 12a odst. 1 advokátního tarifu dopadal i na opatrovníka jmenovaného podle zákona o zvláštních řízeních soudních, muselo by to v něm být výslovně uvedeno.

V postupu soudů stěžovatelka spatřuje porušení principu právní jistoty a zásady zákazu libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Krajskému soudu navíc stěžovatelka vyčítá, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a s argumentací uplatněnou v odvolání se dostatečně nevypořádal.

Stěžovatelka také upozorňuje, že v právně naprosto shodné věci Krajský soud v Plzni rozhodoval již usnesením č. j. 11 Co 418/2014-20 ze dne 30. 10. 2014, ve kterém naopak došel k závěru, že se § 12a odst. 1 advokátního tarifu na odměnu opatrovníka jmenovaného soudem podle zákona o zvláštních řízeních soudních nevztahuje. Odlišné rozhodování soudů považuje stěžovatelka za rozporné se zásadou legitimního očekávání. Stěžovatelka závěrem uvádí, že ústavní stížností sleduje sjednocení judikatury v této otázce.

Ústavní stížnost je v části mířící proti výrokům I., II., III., V. a VI. usnesení Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 L 143/2014-17 ze dne 27. 10. 2014 podána osobou zjevně neoprávněnou.

Stěžovatelka svou argumentací míří pouze proti výroku IV. usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o její odměně jakožto ustanovené opatrovnice. V odůvodnění i petitu ústavní stížnosti nicméně navrhuje zrušení celého usnesení Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 L 143/2014-17 ze dne 27. 10. 2014. Vzhledem k tomu, že výroky I., II., III., V. a VI. citovaného usnesení nemohou zasahovat do stěžovatelčiných základních práv, neboť se dotýkají pouze účastníků detenčního řízení, případně státu, není stěžovatelka oprávněna brojit proti těmto výrokům ústavní stížností.

Ve vztahu k výroku IV. usnesení Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 L 143/2014-17 ze dne 27. 10. 2014 a k usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 466/2014-23 ze dne 8. 1. 2015 je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

V nyní projednávané věci je spor veden o částku 242 Kč, tedy o částku zjevně bagatelní, která pro stěžovatelku očividně nemá větší význam, neboť sama přiznává, že smyslem ústavní stížnosti není obohatit se o pár set korun. Za této situace a s ohledem na to, že stěžovatelčina argumentace představuje v zásadě jen polemiku s výkladem podústavního práva, by ovšem pochybení obecných soudů muselo být skutečně extrémní, aby Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal. Krajský soud v Plzni vysvětlil, že dle jeho názoru dopadá § 12a odst. 1 advokátního tarifu i na opatrovníky ustanovené dle zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť tato řízení spadají pod termín občanské soudní řízení. Argumentace stěžovatelky by podle krajského soudu byla relevantní tehdy, pokud by ustanovení § 12a odst. 1 advokátního tarifu rozlišovalo mezi řízeními dle občanského soudního řádu a řízeními dle zákona o zvláštních řízeních soudních. Stěžovatelka naopak (ve zkratce) namítá, že pokud by § 12a odst. 1 dopadal i na řízení dle zákona o zvláštních řízeních soudních, musela by tato řízení být v daném ustanovení výslovně uvedena. Taková argumentace nicméně postrádá ústavněprávní rozměr a rozhodně z ní ona extrémnost názoru odvolacího soudu nevyplývá.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka podáním ústavní stížnosti sledovala sjednocení judikatury, neboť jiný senát Krajského soudu v Plzni v nedávné době posoudil obdobnou věc jiného advokáta odlišně (tedy v souladu s názorem stěžovatelky). Jakkoliv je však z hlediska důvěryhodnosti soudního rozhodování nejednotnost judikatury obecných soudů nežádoucí, ústavní stížnost prostředkem k jejímu sjednocování být zásadně nemůže. Není zásadně v pravomoci Ústavního soudu, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad předmětných ustanovení podústavního práva sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad, a aby si tak přisuzoval postavení arbitra či roli sjednocovatele judikatury uvnitř obecného soudnictví. Posláním Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavně zaručeného práva konkrétního stěžovatele, jehož právní postavení je bezprostředně zasaženo. Sjednocování judikatury v režimu civilního soudnictví pak primárně náleží Nejvyššímu soudu, který tak činí i v případě sporů, u nichž není obvykle přípustné dovolání (viz § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). K podrobnostem ohledně příslušnosti Ústavního soudu ke sjednocování judikatury (stejně jako ohledně otázky přezkumu ústavních stížností mířících proti rozhodnutím o bagatelních částkách) lze pro úplnost odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014.

Při odmítnutí nyní projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud krom výše uvedeného zohlednil také to, že stěžovatelka poukázala pouze na dvě vzájemně rozporná rozhodnutí, obě přitom vydaná v nedávné době. Jedná se navíc o rozhodnutí téhož soudu, pročež by neměl být problém tento rozpor jednoduše a poměrně rychle odstranit. Lze konečně dodat, že z ústavní stížnosti nevyplývá, že by rozporná judikatura měla na stěžovatelku jakožto advokátku zvlášť negativní dopad a významnějším způsobem např. ovlivňovala výkon její profese.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-930/15-1)