# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 927/15 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 927/15 - ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.927.15.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 21. 4. 2015 - Datum zveřejnění: 4. 5. 2015 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně - Klíčová slova: pozemní komunikace, pozemek, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4; 13/1997 Sb., § 12 odst.5, § 12 odst.1 písm.a ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Okresní soud v Kladně shora označeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na žalovaných (1/ společnost TANK 66, s. r. o., 2/ Ředitelství silnic a dálnic ČR) domáhal uložení povinnosti společně a nerozdílně vybudovat oplocení v žalobě specifikovaného pozemku a současně povinnost zdržet se mj. užívání, vjezdu, průjezdu a stání dopravních prostředků a současně aby mu bylo umožněno nerušeně užívat tento pozemek. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel předmětný pozemek nabyl ve veřejné dražbě; jeho právo pozemek nerušeně užívat má být rušeno první žalovanou, jelikož zákazníci její čerpací stanice přejíždějí přes předmětný pozemek a parkují na něm. Druhý žalovaný pak nikterak nebrání sjezdu dopravních prostředků ze silnice I./7, a tím umožňuje vstup třetích osob na stěžovatelův pozemek. Nalézací a odvolací soud dospěly k závěru, že stěžovatelova žaloba není důvodná, neboť odpočívka ve smyslu ustanovení § 12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jež se nachází na předmětném pozemku, není v jeho vlastnictví, a to proto, že dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích tvoří součást přilehlé silnice I./7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětný pozemek vydražil v dobré víře, že jeho součástí je i na něm stojící parkoviště; domnívá se proto, že toto parkoviště je v jeho vlastnictví, a pokud obecné soudy jeho žalobě nevyhověly, porušily tak jeho základní právo vlastnit majetek. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je přitom namístě mj. za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly. Projednávaná ústavní stížnost obsahuje via facti jedinou námitku, a sice námitku, že obecné soudy neochránily stěžovatelem v dobré víře nabyté vlastnictví předmětného "parkoviště". Přestože z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že se s touto námitkou obecné soudy v předchozím řízení řádně vypořádaly (viz zejména str. 5 a 6 usnesení dovolacího soudu), stěžovatel předkládá tutéž námitku k posouzení i Ústavnímu soudu a navíc ji nepodpírá vůbec žádnou argumentací, tím méně pak argumentací, jíž by se byť jen pokusil jakkoli věcně oponovat argumentaci předestřené v předchozím řízení obecnými soudy. Pouze pro úplnost je proto možné připomenout základní důvody zamítnutí stěžovatelovy žaloby: inkriminovaná část předmětného pozemku, již stěžovatel ostentativně označuje jako parkoviště, je dle zjištění obecných soudů (s nímž stěžovatel ani v předchozím řízení nikterak nepolemizoval) odpočívkou ve smyslu ustanovení § 12 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích, kterážto představuje dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích součást přilehlé státní silnice; tento zákon (viz jeho ustanovení § 9 odst. 1) je přitom třeba vnímat jako právní předpis vydaný v intencích ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny, pročež stěžovatelův odkaz na ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny nemůže být v daném kontextu jakkoli případný. Dobrou víru stěžovatele pak v dané věci vylučuje jednak existence tohoto právního předpisu (zakotvující ex lege vlastnické právo státu ke spornému "parkovišti") a jednak znění dražební vyhlášky, jejíž vydání předcházelo vydražení předmětného pozemku stěžovatelem. Nadto ve smyslu ustanovení § 19 zákona o pozemních komunikacích by nebylo možné stěžovatelově žalobě vyhovět ani v případě, že by byl vlastníkem inkriminovaného "parkoviště", neboť tomu brání institut tzv. obecného užívání. V posuzované věci Ústavní soud z uvedených důvodů přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-927/15-1)