# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 915/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 915/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.915.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 4. 2020
- Datum zveřejnění: 8. 6. 2020
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: výživné/pro dítě, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 89/2012 Sb., § 916

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele a L. Ž. (dále jen "matka") o svěření do péče a určení výživného nezletilých synů P. Ž. a D. Ž. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že nezletilé syny svěřil do péče matky (po dobu před rozvodem i po rozvodu), stěžovateli uložil platit na nezletilé syny výživné celkem ve výši 23 000 Kč a současně mu uložil uhradit dluh na výživném (v podrobnostech viz výrok I. až VII. rozsudku okresního soudu). Soud konstatoval, že rodiče nezletilých se o svěření do péče shodli, jejich stanovisko odpovídá rovněž přání nezletilých synů, a proto rozhodl o svěření nezletilých synů do péče matky. Při stanovení výše výživného soud přistoupil k aplikaci ustanovení § 916 občanského zákoníku a vyšel z fikce příjmů stěžovatele ve výši pětadvacetinásobku částky životního minima jednotlivce podle zákona č. 110/2006 Sb. Po provedeném dokazování totiž dospěl k závěru, že není možné zjistit skutečnou výši příjmů stěžovatele; k tomu by podle soudu nemohlo přispět ani provedení podrobnějšího dokazování (například znalecké posudky na stanovení hodnoty podnikání stěžovatele aj.).

3. Krajský soud rozsudek soud prvního stupně částečně potvrdil a částečně jej změnil tak, že určil, že část plateb na výživné obou nezletilých synů bude stěžovatel poukazovat na zvláštní účty nezletilých za tímto účelem zřízených jejich matkou (pozn.: odvolání směřovalo pouze proti výrokům o výživném). Dospěl přitom ke stejným závěrům jako soud prvního stupně. I podle krajského soudu bylo nereálné prokázat skutečné majetkové poměry stěžovatele a jeho celkovou finanční situaci. Proto soud konstatoval, že výživné tak, jak jej stanovil soud prvního stupně, odpovídá zcela ustanovení § 916 občanského zákoníku i životní úrovni otce ve smyslu § 915 občanského zákoníku. Současně krajský soud dodal, že je podle jeho závěrů namístě aplikovat ustanovení § 917 občanského zákoníku.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy alibisticky využily ustanovení § 916 občanského zákoníku a rezignovaly na řádné zjištění skutečného stavu věci. Výše výživného tak, jak jej stanovily soudy, neodpovídá podle stěžovatele jeho příjmům ani dlouhodobým (budoucím) platebním možnostem.

5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství, srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04 aj.). Obdobně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán k tomu, aby činil závěry mj. i o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci obecné soudy své závěry odůvodnily způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Není možné vytýkat obecným soudům, že nepřistoupily k provedení dalších důkazů poté, co dospěly k závěru o "neprůkaznosti" příjmů stěžovatele. Svůj postup obecné soudy řádně zdůvodnily, neopomněly poukázat ani na rozporná tvrzení stěžovatele, resp. okolnosti jeho tzv. "neoficiálního podnikání". Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.

8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-915/20-1)