# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 908/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 908/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.908.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 5. 2012
- Datum zveřejnění: 14. 6. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů; základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
- Klíčová slova: trestný čin/podvod, trestní řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.2; 140/1961 Sb., § 23; 40/2009 Sb., § 209, § 38, § 39

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. března 2012 a doplněnou podáním ze dne 13. března 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona a trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 a 2 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a současně byl stěžovatel zproštěn části obžaloby, neboť tam uvedený skutek nebyl trestným činem. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části a nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit tím, že společně s dalšími osobami jednak založil firmu ONE PRO, a. s., za účelem předstírání poskytování zpětného nebo finančního leasingu, ačkoliv k tomu neměli potřebný kapitál, a poté získali od sedmnácti osob celkem 17.251.209, 80 Kč, které použili pro vlastní potřebu, a pokusili se získat od dalších devětadvaceti osob celkem 38.276.351 Kč. Dále založil firmu AWARD, v. o. s., za účelem nabízení tichého společenství nebo smluv o půjčce a takto získali od celkem padesáti osob částku 7.396.500 Kč, které v rozporu s přislíbeným účelem použili pro vlastní potřebu anebo k vyplácení úroků jiných svých tichých společníků, a konečně jako společník firmy UNITAS, v. o. s., nabízel občanům zhodnocení jejich vkladů, a poté ve větším množství a za použití dalších osob uzavřel se třetími osobami smlouvy o tichém společenství nebo o půjčce a následně vyplácel vklady a pevně stanovené úroky, aniž měl povolení k bankovní činnosti. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků a tří měsíců v trvání roků se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně poukazuje na to, že byl odsouzen pro skutky, které spáchal v letech 1994 a 1995, přičemž trestní řízení bylo zahájeno v roce 1998 a jeho celková délka (včetně rozhodnutí o ústavní stížnosti) se blíží čtrnácti letům. Skutky, pro které byl odsouzen, se staly před osmnácti a sedmnácti lety. Ačkoliv se jedná o majetkovou trestnou činnost, která několikanásobně převyšuje kvalifikační moment škody velkého rozsahu, tak i přesto trest ve výměře šest let a tří měsíců je zjevně nepřiměřený a nekompenzuje nepřiměřenou délku trestního řízení. Poukazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 2878/11 ze dne 19. 10. 2011, a nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707) a sp. zn. I. ÚS 603/06 (N 65/45 SbNU 83) s tím, že v uloženém trestu mu není dostatečně kompenzována nepřiměřená délka trestního řízení. Nikdy se nestalo, že by jakýkoliv úkon zmařil, aniž zavdal příčinu k prodloužení trestního řízení a coby obžalovaný zaujal naprosto příkladný postoj. Došlo tedy k porušení jeho práva na přiměřenou délku trestního řízení, což konstatoval i dovolací soud. Stěžovatel ovšem nesouhlasí s jeho názorem, že je dostatečnou kompenzací uložení trestu v dolní polovině zákonné trestní sazby. Protože s odstupujícím časem se prvky jak individuální tak generální prevence zeslabují a vytratí-li se vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem, musí být dosaženo požadavku spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné, a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele trestného činu na straně druhé a dále. Uložený trest tedy neodpovídá veřejnému zájmu na potrestání pachatele a nenaplňuje účel trestu stanovený zákonem.

3

. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

4. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy všech stupňů, a to i k námitkám stěžovatele uplatněných v opravných prostředcích, zevrubně zabývaly otázkou přiměřenosti trestu s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou stěžovatel nezapříčinil. Dovolací soud se přitom vypořádal i s relevantní rozhodovací praxí obecných soudů a Ústavního soudu, na niž stěžovatel věcně správně poukázal. Tím se posuzovaný případ zřetelně liší od případu řešeného nálezem sp. zn. I. ÚS 603/06 a kvalitou přístupu obecné soudy evidentně dostály kritériím definovaným pro daný případ nálezem sp. zn. I. ÚS 554/04. Různorodostí vytýkaného jednání a kvalitou škody a následku se pak posuzovaný případ liší od případu řešeného pod sp. zn. I. ÚS 2878/11. Ústavní soud proto neshledává, že by obecné soudy uložením mírnějšího než odpovídajícího trestu nedostatečně kompenzovaly nepřiměřenou délku trestního řízení, jak tvrdí stěžovatel.

5. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-908/12-1)