# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 90/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 90/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.90.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 6. 2012
- Datum zveřejnění: 11. 7. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
- Klíčová slova: soudce/podjatost, soudce/vyloučení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 30

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, byla zamítnuta stížnost stěžovatele jako poškozeného v trestním řízení proti usnesení Okresního soudu v Olomouci a potvrzeno tak, že samosoudce Mgr. Petr Sušil není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.

Stěžovatel je přesvědčen, že soudce dal řadou výroků svoji podjatost jednoznačně najevo, a tím je zpochybněna jeho nestrannost tak, jak je jeho jednání vnímáno zvnějšku, což je mimo jiné i požadavek ESLP na nestrannost podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce vyloučení orgánů veřejné moci se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjadřuje opakovaně; v nálezu sp. zn. I. ÚS 371/04, jehož závěry lze vztáhnout na i projednávanou věc, judikoval, že "nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou."

Přitom platí, že hodnocení okolností, které by mohly vést k objektivně legitimním pochybnostem o nepodjatosti, přísluší zásadně obecným soudům a je věcí jejich relativně volné úvahy, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí.

V dané věci je odůvodnění obou soudů natolik přesvědčivé a vyčerpávající, že Ústavní soud nemá důvodu pochybovat o tom, že se věcí namítané podjatosti soudce ze strany stěžovatele, i když je v probíhajícím trestním řízení "pouze" v postavení poškozeného, důsledně zabývaly.

Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-90/12-1)