# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 895/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 895/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:2.US.895.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 4. 2019
- Datum zveřejnění: 25. 4. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: nečinnost, odškodnění, lhůta, celní řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 11 odst.1; 280/2009 Sb., § 38, § 262, § 7 odst.1; 500/2004 Sb., § 71; 82/1998 Sb., § 13

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byly porušeny její základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatelka (žalobkyně) se vůči České republice - Ministerstvu financí (žalované) domáhala zaplacení částky 15.360,40 EUR s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku a částky 34.240 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů právního zastoupení, to vše v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem (spočívajícím v nepřiměřené délce řízení) Celního úřadu Praha 2 v celním řízení o propuštění zboží do režimu vývoz, jež bylo zahájeno dne 2. 5. 2011 a nebylo pravomocně skončeno ani po třech měsících. Podstata celé věci stojí na posouzení, zda na celní řízení o propuštění zboží do režimu vývoz lze aplikovat úpravu lhůt podle ustanovení § 6 odst. 1 a § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ("správní řád").

4. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2016, č. j. 25 C 24/2014-75, zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) co do částky 34.240 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 15.360,40 EUR s příslušenstvím (výrok II) a uhradit jí na náhradě nákladů řízení 64.028 Kč (výrok III). Obvodní soud uvedl, že předmětné celní řízení se sice řídí zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád"), nicméně pro závěr o přiměřenosti délky řízení je třeba vycházet z ustanovení § 71 správního řádu, a proto celková doba posuzovaného řízení měla činit nejvýše 90 dní. Vzhledem k tomu, že celní úřad tuto lhůtu nedodržel, považoval obvodní soud délku řízení za nepřiměřenou.

5. Městský soud v Praze ("městský soud") k odvolání žalované shora citovaným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 15.340,40 EUR s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1.500 Kč (výrok II). Odvolací soud uvedl, že "podle § 262 daňového řádu je v posuzované věci vyloučena aplikace správního řádu, a podle § 7 odst. 1 daňového řádu platí, že správce daně postupuje bez zbytečných průtahů. Při úvaze o přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věta třetí [zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu")] tak soud vycházel z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) a c) daňového řádu upravujících ochranu před nečinností. Odvolací soud takto posoudil jednotlivé úkony celního úřadu a neshledal nesprávný úřední postup spočívající v nedůvodných průtazích, neboť úkony celního úřadu byly konány bez zbytečných průtahů v obvyklé lhůtě."

6. Dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud shora citovaným rozsudkem podle ustanovení § 243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."), neboť je sice shledal přípustným (shora formulovaná otázka vztahu celního řízení a správního řádu, předložená v dovolání, totiž nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena), ale nedůvodným. Nejvyšší soud konstatoval, že "daňový řád s ohledem na ustanovení § 7 odst. 1 obsahuje dostatečně komplexní právní úpravu zásady rychlosti řízení, a vylučuje tím rovněž aplikaci ustanovení § 71 odst. 1 správního řádu", na základě čehož uzavřel, že hodnocení odvolacího soudu bylo správné.

7. Stěžovatelka předkládá obdobné námitky, jež byly uplatněny již v předchozím průběhu řízení, i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že "maximální délka celního řízení, které svou povahou bezpochyby náleží do množiny správních řízení, [má být] odvozena podle stanovené maximální délky řízení dle správního řádu, neboť daňový řád žádnou lhůtu nestanovuje." Opakuje, že délka řízení neměla dle ustanovení § 6 odst. 1 a § 71 správního řádu přesáhnout 90 dní. Na podporu svých tvrzení cituje mj. nález zdejšího soudu (sp. zn. Pl. ÚS 21/04), z nějž vyplývá, že vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných předpisů zakládá rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy zvolily takový výklad daňového řádu, který poskytuje "stěžovateli a jakémukoli účastníku řízení podléhajícího daňovému řádu ve srovnání s úpravou dle správního řádu nižší míru ochrany, když umožňuje vést nekonečné řízení a otevírá prostor libovůli správního orgánu."

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv.

11. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) ze dne 10. 10. 2002; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, pokud nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková pochybení ze strany obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.

12. Zdejší soud rovněž v minulosti opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), z čehož vyplývá, že Ústavní soud nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

13. Na nosném závěru, že daňový řád, dopadající na předmětné celní řízení, vylučuje aplikaci správního řádu, totiž neshledal Ústavní soud žádné vybočení z obvyklých výkladových pravidel s ústavní relevancí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom dostatečně zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, přitom nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) ze dne 27. 3. 2012].

14. Nepřípadný je též odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 21/04 (N 90/37 SbNU 241) ze dne 26. 4. 2005, z nějž vyplývá, že vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných předpisů zakládá rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. V nyní posuzovaném případě totiž bylo obecnými soudy podrobně vyloženo, že zde existuje zvláštní úprava, obsažená v daňovém řádu, která právě vylučuje subsidiární použití obecné úpravy zakotvené ve správním řádu. Obecné soudy se rovněž zabývaly jednotlivými úkony celního úřadu, a to právě z hlediska případných průtahů, přičemž dospěly k závěru, že byly činěny v přiměřené lhůtě, když nebyly zjištěny ani žádné zvláštní okolnosti (např. hrozba zkázy zboží), které by znamenaly povinnost celního úřadu postupovat v jiných než obvyklých lhůtách. Tyto závěry nevidí Ústavní soud důvod ze své pozice v ústavním systému jakkoliv relativizovat.

15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-895/19-1)