# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 892/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 892/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.892.15.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 7. 2015
- Datum zveřejnění: 17. 7. 2015
- Klíčová slova: opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 79a odst.3, § 146a odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2015, se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud: I. zrušil příkaz k domovní prohlídce, vydaný Okresním soudem v Ostravě dne 15. 7. 2014, č. j. O Nt 3171/2014; aby II. zakázal Policii České republiky a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci pokračovat v porušování základních práv stěžovatele podle čl. 11, čl. 12, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"); a konečně aby III. přikázal Policii České republiky obnovit stav před porušením tím, že vydá věci odňaté při domovních prohlídkách a prohlídce jiných prostor, které jsou uvedeny v protokolu o domovní prohlídce konané dne 13. 6. 2013 v Mělníku na adrese Vinohrady Karla IV. 160/29 sepsaného dne 13. 6. 2013 pod
č. j. UOOZ-191/2012-200402, v protokolu o prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 13. 6. 2013 v Komerční bance, a. s. v Praze 1 na adrese Václavské náměstí 796/42, parcela 2096, LV 562, k. ú. Nové Město, sepsaného dne 13. 6. 2013 pod
č. j. UOOZ-191/2012, v protokolu o domovní prohlídce ze dne 13. 6. 2013 v Praze 1 na adrese Vodičkova 710/31 sepsaného 13. 6. 2013 pod č. j. UOOZ-191/TČ-2012-200402 a v protokolu o domovní prohlídce konané dne 26. 8. 2014 v Chorvatsku, sepsaného dne 26. 8. 2014 pod č. j. 511-01-79-78221/14, které dosud nebyly vráceny.

2. Stěžovatel namítá, že k zásahu do jeho práv dochází tím, že mu doposud nebyly vráceny všechny věci, z toho především finanční hotovost a investiční zlato, které mu byly odňaty dne 13. 6. 2013 na základě domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor dle citovaných příkazů vydaných soudkyní Okresního soudu v Ostravě. Toto faktické zadržování majetku prý nectí zásady vyslovené v judikatuře Ústavního soudu (především tu, že plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce), a navíc mu znemožňuje s majetkem volně nakládat, tedy ho např. prodat a realizovat tak zisk, případně minimalizovat ztrátu. Tímto postupem orgány činné v trestním řízení nerespektují princip přiměřenosti délky omezení vlastnického práva a zasahují do jeho základních práv a svobod. Konkrétně pak stěžovatel namítá též nedodržení ústavních zásad při vydání shora označeného příkazu k domovní prohlídce ze dne 15. 7. 2014, kdy soudí, že nebyly splněny podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti pro jeho vydání. V ústavní stížnosti pak stěžovatel opakovaně napadá celý postup orgánů činných v trestním řízení v dotčené trestní věci, kdy mj. rozporuje též věcnou a místní příslušnost dotčeného vrchního státního zastupitelství a obecného soudu.

3. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen vždy zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podaná opožděně a zčásti se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou.

4. Ústavní soud nejprve posoudil návrh na zrušení příkazu k domovní prohlídce, vydaného Okresním soudem v Ostravě dne 15. 7. 2014) přičemž shledal, že tento návrh je podán po zákonné lhůtě.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

6. Proti příkazu k domovní prohlídce trestní řád neposkytuje žádné opravné prostředky, kterými by dotčená osoba disponovala a mohla tak dosáhnout jeho zrušení, judikatura Ústavního soudu však opakovaně připustila přezkum jeho vydání v rámci řízení před Ústavním soudem, neboť je nezbytné, aby postup obecného soudu vydávajícího příkaz k domovní prohlídce respektoval principy omezenosti zásahu do domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz) nebo v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59). I v těchto případech však musí být splněny základní procesní podmínky pro řízení před Ústavním soudem, včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti jakožto jedné z podmínek řízení.

7. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti příkazu k domovní prohlídce počne běžet okamžikem, kdy je tento příkaz doručen tomu, jehož domovní svoboda byla narušena, eventuálně v okamžiku, kdy k narušení domovní svobody dojde, neboť jejím provedením je dotčená osoba zpravena o zásahu do svého práva na domovní svobodu (vyjma případů, kdy se o provedení prohlídky dozví až se značnou časovou prodlevou). Zde se přitom podává, že pokud stěžovatel brojí proti příkazu k domovní prohlídce ze dne 15. 7. 2014, který umožňoval provedení domovní prohlídky v termínu od 15. 7. 2014 do 3. 9. 2014, kdy dle tvrzení samotného stěžovatele byla dotčená domovní prohlídka provedena již dne 26.
8. 2014, přičemž, pokud se v tento den stěžovatel dozvěděl o narušení jeho domovní svobody ve vztahu k jím vlastněnému domu v Chorvatsku (což plyne z jeho vyjádření), tak v tento den mu také nejpozději začala běžet dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti. Pokud však proti vydání dotčeného příkazu k domovní prohlídce stěžovatel brojí až ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2015, jedná se o návrh zjevně podaný po zákonné dvouměsíční lhůtě, a tedy opožděně. Ústavnímu soudu tudíž nezbývá, než návrh stěžovatele obsažený v ústavní stížnosti pod bodem I. posoudit jako návrh opožděný.

8. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

9. Řízení o ústavní stížnosti je totiž ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je přímo vyjádřena v citovaném ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedená situace nastala též v případě stěžovatele, neboť se z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh podává, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu nabízí trestní řád k ochraně jeho práv.

10. Pokud totiž stěžovatel namítá přetrvávající zadržování věcí zajištěných při provedených domovních prohlídkách, musí předně formálně požádat policejní orgán nebo příslušné státní zastupitelství o vydání předmětných věcí, které jeho žádost posoudí ve smyslu ustanovení §79a odst. 3 trestního řádu. Pokud žádosti navrhovatele nevyhoví, může dotčená osoba brojit proti tomuto vyřízení věci stížností dle ustanovení § 141 a násl. trestního řádu, o níž rozhodne soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal (viz ustanovení § 146a odst. 1 trestního řádu). Teprve pokud stížnostní soud shledá podanou stížnost nedůvodnou a zamítne ji dle ustanovení § 148 trestního řádu, může se navrhovatel domáhat ochrany svých práv před Ústavním soudem (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, usnesení sp. zn. I. ÚS 4597/12 ze dne 11. 6. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2048/14 ze dne 25. 11. 2014)

11. Z ústavní stížnosti a jejích příloh přitom vyplývá, že tento postup stěžovatel nevyužil, neboť sice opakovaně požádal vrchní státní zastupitelství o vydání zajištěných věcí, proti vyřízení jeho žádosti však nikdy nebrojil stížností před příslušným soudem. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon nabízí k ochraně jeho práv, přičemž za této situace Ústavní soud nemůže přezkoumávat eventuální zásah do základních práv a svobod stěžovatele, neboť k tomuto přezkumu je v prvé řadě povolán obecný soud na základě shora citovaných ustanovení trestního řádu, a Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho pravomocí zasahovat.

12. Pokud tedy stěžovatel nebrojil před podáním ústavní stížnosti proti zadržení předmětných věcí shora naznačeným postupem, nedostál požadavku uvedenému v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud dospěl k závěru, že návrhy obsažené v ústavní stížnosti pod body II. a III. představují nepřípustné návrhy dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost stěžovatele odmítl, a to zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-892/15-2)