# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 891/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 891/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.891.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 3. 2010
- Datum zveřejnění: 20. 4. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení, řízení/zastavení, exekuce, exekutor
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 120/2001 Sb., § 89; 330/2001 Sb., § 13; 347/2007 Sb.; 99/1963 Sb., § 271

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 3. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím bylo porušeno její základní "právo na právní jistotu". Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala protiústavnost napadeného rozhodnutí pro jeho rozpor s již ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, která stanovuje, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ust. § 89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2007, je protiprávní uložit při zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného oprávněnému povinnost k úhradě nákladů řízení, když oprávněný toto zastavení procesně nezavinil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/09, I. ÚS 969/09 či I. ÚS 1851/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

K odvolání stěžovatelky (oprávněné) proti výroku II. a IV. usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 12. 2008 č. j. 16 Nc 8609/2007-19, jímž okresní soud po zastavení exekuce uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4 165 Kč a povinnému nahradit soudnímu exekutorovi odměnu ve výši 3 570 Kč, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví citovaným usnesením napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že okresní soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (zejména s nálezem sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009) nesprávně použil při rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce ust. § 89 exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, dle něhož v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinné hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Odvolací soud tedy posoudil povinnost oprávněné k úhradě nákladů soudního exekutora dle právní úpravy platné do 31. 12. 2007 a dospěl k závěru, že k zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného došlo s částečným zaviněním obou účastníků řízení. Na straně oprávněné shledal odvolací soud procesní zavinění ve skutečnosti, že "sám oprávněný potvrzuje, že předal soudní exekutorce k vymožení cca 300 až 400 pohledávek a předpokládal, že 65 % z těchto pohledávek je rizikových a možně nedobytných. Oprávněný tak vstupoval do exekučního řízení s vědomím, že ve větším množství případů nedojde, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení pohledávky oprávněného a soudnímu exekutorovi vzniknou náklady exekuce, které mu nebudou uhrazeny" (str. 3 usnesení).

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavněprávní interpretací uvedené dikce § 89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 tuto judikaturu opětovně zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205)].

Ústavní soud především konstatuje zcela flagrantní pochybení právní zástupkyně stěžovatelky, která, aniž by se seznámila s odůvodněním napadeného rozhodnutí, podala "formulářovou" ústavní stížnost, která nadto sama jen stěží splňuje materiální náležitosti ústavní stížnosti. Právní zástupkyně zcela přehlédla, že odvolací soud změnil odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu právě z důvodů jí namítaného rozporu s pravidly intertemporality a nově rozhodnutí odůvodnil a to dle stěžovatelkou citované judikatury Ústavního soudu. Nutno uvést, že proti takto odůvodněnému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka nenamítá ničeho a nijak závěry odvolacího soudu nezpochybňuje. I přesto Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím uvádí, že krajský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině a judikatuře Ústavního soudu (viz předchozí odstavec), přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistil skutkový stav, na který aplikoval přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když dospěl k závěru, že vzhledem k neopatrnosti a neuvážlivému postupu lze stěžovatelce přičítat částečné zavinění na zastavení exekučního řízení.

Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-891/10-1)