# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 885/17

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 885/17
- ECLI: ECLI:CZ:US:2017:2.US.885.17.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 9. 2017
- Datum zveřejnění: 24. 10. 2017
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: žaloba/na určení, vydržení, dobrá víra, nemovitost, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 134; 99/1963 Sb., § 80 odst.3 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 23. března 2017 domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jejich vydáním došlo k porušení ústavně zaručených základních práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a dále došlo k porušení článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 7. března 2014, č. j. 12 C 60/2012-73, určil, že do společného jmění žalobců (Josefa a Marie Beranových) náleží nově vytvořená stavební parcela a další parcela, které jsou blíže specifikovány ve výroku I. (dále jen "předmětné pozemky"), a které byly odděleny ze stavební parcely žalovaných (stěžovatelů). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nabyli předmětné pozemky do jejich společného jmění na základě vydržení [§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")].

3. K odvolání žalovaných (stěžovatelů) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem dne 13. listopadu 2014, č. j. 25 Co 249/2014-117, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Tento rozsudek byl ovšem posléze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, č. j. 22 Cdo 1066/2015-140, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jestliže odvolací soud dovodil, že "vlastnické právo vydrželi již rodiče žalobců, a to i ve prospěch žalobců" je jeho závěr v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

4. Odvolací soud se proto případem zabýval znovu a uzavřel, že oprávněná držba žalobců trvala po dobu delší než deseti let a žalobci tak předmětný pozemek vydrželi. Rozsudkem ze dne 23. května 2016, č. j. 25 Co 249/2014-191, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.

5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 22 Cdo 4952/2016-211, odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za věcně správné a je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který na základě učiněných důkazů, že pokud se žalobci podle postupní smlouvy z roku 1968 současně s převáděnými pozemky chopili držby i části sousedního pozemku žalovaných, a to ve stejných hranicích, v jakých je již před tím nerušeně užívali jejich právní předchůdci (rodiče žalobce), byli proto se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky i této části. Nejvyšší soud se rovněž vyslovil k otázce hodnocení dobré víry žalobců. V této souvislosti konstatoval, že odvolací soud svoje úvahy vedoucí k závěru o dobré víře žalobců dostatečně vysvětlil a nelze je považovat za vybočující z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K tomu doplnil, že dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané věci více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek.

II.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především polemizují se závěrem obecných soudů, že žalobci drželi právo v dobré víře. Podle názoru stěžovatelů bylo ale toto vyvráceno jimi předloženými důkazy ze sbírky listin katastru nemovitostí, které zachycovaly geodetické práce v roce 1974, především pak soupisem vlastnických hranic nemovitostí a též polním náčrtem a polohopisem. V ústavní stížnosti velmi podrobně popisují proces vzniku těchto dokumentů. Z těchto důkazních prostředků, které dle stěžovatelů tvoří jeden celek, pak vyplývá, že žalobci přinejmenším od roku 1974 byli seznámeni s průběhem hranic pozemků a od této doby nelze jejich jednání zcela jistě považovat za jednání v dobré víře. Obecné soudy se podle názoru stěžovatelů dopustily přepjatého formalismu při získávání poznatků z listin a jejich výkladu, když lpěly na tom, že ačkoli byl podepsán soupis nemovitostí, nebyl samostatně podepsán náčrt z něho vzešlý, tedy nebyla prokázána konkrétní vědomost o pořízení tohoto podkladu a jeho obsahu. Tento požadavek považují stěžovatelé za extrémní a nepřiměřený. Podle jejich názoru dostačuje povědomost o rozhodných skutečnostech, která zde byla dána. Dále stěžovatelé kritizují spekulace odvolacího soudu ohledně existence možného předběžného nákresu. V těchto spekulacích spatřují porušení práva na spravedlivý a řádný proces, když odůvodnění neplyne z provedených důkazů, nýbrž pouze z těchto spekulací.

III.

7. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelé jsou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupeni advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Pohledem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s jeho judikaturou obstojí.

11. Naprostá většina ústavní stížnosti je spíše polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Argumentace stěžovatelů směřuje především k tomu, jak obecné soudy hodnotily důkazy, a to zejména v otázce dobré víry žalobců. V této souvislosti lze poukázat na závěry obsažené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 1841/12 (N 108/73 SbNU 725). V citované věci byla zamítnuta ústavní stížnost, která převážně spočívala právě v polemice se závěry obecných soudů v rovině jednoduchého práva a v opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Ústavní soud tak zásadně není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy; jeho zásah připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se naopak s otázkou přítomnosti dobré víry žalobců velmi důkladně vypořádaly, přičemž k námitkám stěžovatelů vážily i okolnosti, které by její přítomnost mohly vyloučit.

12. Nad rámec výše zmíněného Ústavní soud podotýká, že v situaci, kdy byli v roce 1974 jak stěžovatelé, tak žalobci (popř. jejich právní předchůdci) seznámeni s průběhem vlastnických hranic, je zvláštní, proč stěžovatelé nepodnikali žádné právní ani jiné kroky směřující k ochraně jejich vlastnického práva, a to až do roku 2011. Zde je namístě připomenout zásadu "vigilantibus iura scripta sunt". Nečinnost stěžovatelů tak jednoznačně posiluje závěr o tom, že žalobci byli v dobré víře, jak správně uvedly obecné soudy. Geodetické práce z roku 1974 je nutné z pohledu dobré víry hodnotit společně s předchozí dlouhodobou držbou pozemků žalobci a jejich právními předchůdci a také v souvislosti s výše zmíněnou pasivitou stěžovatelů. Závěr obecných soudů o dobré víře žalobců se ve světle výše zmíněného jeví jako správný.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-885/17-1)