# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 799/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 799/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:2.US.799.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 6. 2019
- Datum zveřejnění: 29. 7. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Klíčová slova: dovolání/náležitosti, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237, § 241a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jsou v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin zjistil, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy v pozici žalovaného, přičemž předmětnou žalobu o zaplacení částky 955 460 Kč s příslušenstvím podala společnost OKK Koksovny, a. s. (dále jen "žalobkyně"). Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok II). Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 955 460 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 113 488 Kč (výrok II) a povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 83 777 Kč (výrok III). Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl pro vady podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15 052 Kč (výrok II). Nejvyšší soud v odůvodnění poukázal na to, že stěžovatel ve svém dovolání nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Jelikož stěžovatel tyto vady v zákonem stanovené lhůtě neodstranil, jeho dovolání muselo být odmítnuto.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje skutkové okolnosti případu, dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a nabízí svůj vlastní pohled na to, jakým způsobem měla být interpretována příslušná ustanovení občanského soudního řádu a (již zrušeného) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Především za to, že obecné soudy dospěly k vadnému, nezákonnému a nespravedlivému závěru, že na straně stěžovatele došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. Dále namítá, že ve skutečnosti se na úkor žalobkyně obohatila jiná osoba, což však obecné soudy nevzaly v potaz. Nakonec stěžovatel argumentuje, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručené právo na přístup k soudu, když jeho dovolání odmítl pro vady. Je totiž přesvědčen, že jeho dovolání splňovalo veškeré náležitosti stanovené zákonem a předestřené právní otázky měly být Nejvyšším soudem náležitě posouzeny.

4. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona.

5. Ústavní soud musí nicméně konstatovat, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je v části směřující proti rozsudku krajského soudu nepřípustná ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se k problematice nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech vyslovil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). V uvedeném stanovisku pléna konstatoval, že nevymezí-li dovolatel (stěžovatel), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, přitom nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

6. Z obsahu stěžovatelova dovolání Ústavní soud zjistil, že tam obsažené vymezení přípustnosti dovolání skutečně nelze považovat za řádné. Stěžovatel sice v úvodu dovolání uvádí, že "je dán dovolací důvod podle § 241 (sic!) odst. 1 o. s. ř, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v této věci spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále dovolací důvod podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena" a předesílá, že splnění těchto zákonných náležitostí bude podrobně vysvětleno v dalším textu. Následně však neformuluje žádné konkrétní otázky, kterými by se měl Nejvyšší soud zabývat, neupřesňuje, zda se má jednat o otázku hmotného nebo procesního práva a necituje žádnou judikaturu Nejvyššího nebo Ústavního soudu, která by byla s to podpořit jeho závěry. Uvedené informace nejsou obsaženy ani v doplnění dovolání stěžovatele. A proto jelikož stěžovatel nevyčerpal efektivně všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je nezbytné považovat jeho ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutí krajského soudu za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyly porušeny ústavní principy plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zejména posuzoval, zda je napadené usnesení založeno na vhodných ustanoveních občanského soudního řádu, dále zda je srozumitelné, logické, s ohledem na dotčenou problematiku a příslušnou právní úpravu náležitě rozsáhlé (řádné) a zda není výrazem svévole. Ústavní soud přitom bral v úvahu, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti - není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu soudních rozhodnutí z hlediska ústavnosti.

8. S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud nevybočil z ústavních limitů, odmítl-li dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. Navíc s ohledem na obsah stěžovatelova dovolání a považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za řádné, srozumitelné, logické a nevykazuje ani známky svévole [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

9. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-799/19-1)