# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 795/06 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 795/06 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.795.06 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 8. 1. 2007 - Datum zveřejnění: 18. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu - Klíčová slova: škoda/náhrada, odpovědnost/orgánů veřejné moci, důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 58/1969 Sb.; 99/1963 Sb., § 132 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatel se domáhal zrušení shora uvedených rozsudků, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě na náhradu škody, a žádal též, aby mu Ústavní soud: "přiznal náhradu nákladů právního zastoupení dle ust. § 82 zákona o Ústavním soudu". Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále "zákon o Ústavním soudu"), počíná běžet dnem následujícím po dnu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel v ústavní stížnost sám uvedl, že jeho právní zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 12 Co 312/2004-458 obdržel dne 29. 8. 2005. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 6. 12. 2006, tedy zcela zjevně po lhůtě stanovené zákonem pro její včasné podání. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nevyhověl výzvě Nejvyššího soudu ČR, aby podal dovolání prostřednictvím právního zástupce a Nejvyšší soud ČR poté řízení o jím podaném dovolání zastavil. Podle stěžovatele tak byly odstraněny překážky pro projednání této ústavní stížnosti, neboť Nejvyšší soud ČR "ve věci nerozhodoval". Z usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. III. ÚS 531/05 vyplývá, že ústavní stížnost podaná týmž stěžovatelem a v téže věci byla odmítnuta jako nepřípustná, neboť v době rozhodování Ústavního soudu u Nejvyššího soudu ČR probíhalo pod sp. zn. 25 Cdo 2474/2005 dovolací řízení. Současně byl stěžovatel v citovaném usnesení poučen, že podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu: "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." K této zákonem předvídané situaci však nedošlo, neboť Nejvyšší soud ČR dovolací řízení zastavil. Za této procesní situace však stěžovatel nemohl odvíjet počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zastavení řízení, neboť nešlo o rozhodnutí, které má na mysli ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v jehož rámci se stěžovateli dostalo poučení od Ústavního soudu. Toto rozhodnutí bylo předvídatelným důsledkem stěžovatelem nesplněné procesní povinnosti. V řízení o ústavní stížnosti totiž nelze pominout, že stěžovatel nepodal řádné dovolání, neboť nebyl zastoupen a nevytvořil tak potřebnou podmínku řízení. Ostatně ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v jehož rámci se dostalo stěžovateli poučení, je interpretačně jednoznačné. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu lze z hlediska zachování lhůty pro její podání úspěšně podat jen tehdy, bylo-li o dovolání rozhodnuto tak, že bylo odmítnuto z důvodů, které závisí na uvážení Nejvyššího soudu ČR. V daném případě Nejvyšší soud ČR řízení však zastavil, neboť dovolání nebylo formálně řádné. Na takový případ však nedopadá ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož aplikovatelnost zmařil sám stěžovatel svou nečinností v řízení před Nejvyšším soudem ČR. Vzhledem k této evidentní skutečnosti nebyl stěžovatel vyzýván k odstranění vady ústavní stížnosti, která spočívala v absenci plné moci. Vzhledem k výše uvedenému (a aniž by se Ústavní soud mohl zabývat podstatou věci) odmítl soudce zpravodaj návrh jako podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (§ 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Protože byla stížnost odmítnuta, nemohl se Ústavní soud zabývat stěžovatelovým návrhem, aby náhradu nákladů jeho zastoupení zaplatil stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-795/06-06)