# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 791/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 791/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.791.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 4. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní"; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: spoluvlastnictví/podíl
- Dotčené předpisy: 513/1991 Sb., § 233; 99/1963 Sb., § 114b

## Výrok

Návrh se o d m í t á .

## Odůvodnění

Ústavnímu soudu byla dne 23. 12. 2002 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit P.A. částku 34.209,- Kč s příslušenstvím a tvrdí, že těmito rozhodnutími byly porušeny čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2, odst. 2, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud zjistil, že proti napadeným rozhodnutím podal stěžovatel dovolání a tomuto návrhu byla Nejvyšším soudem přidělena spisová značka 33 Odo 296/2003. Věc nebyla do dnešního dne rozhodnuta.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon")]. Podle občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští [§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1961 Sb., v účinném znění, dále jen "o.s.ř."]. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutím pléna ze dne 21. 1. 2003, vyhlášeným pod číslem 32/2003 Sbírky zákonů ČR, Ústavní soud upustil od většinové praxe soudců Ústavního soudu, předpokládající ve výše popsané procesní situaci souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí obecných soudů, a to s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva. Podle tohoto rozhodnutí budou napříště soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje, dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení takto: 1) V případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. 2) Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené stanovisko bylo nutno za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Ústavní stížnost, která nenapadala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona], nemohla být věcně přezkoumána. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-791/02-02)