# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 78/05 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 78/05 - ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.78.05 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 25. 4. 2005 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu - Klíčová slova: pracovní poměr, důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 26; 65/1965 Sb., § 46; 99/1963 Sb., § 132 ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze. Tvrdí, že v řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36, článku 37 odst. 3 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož ve článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavnímu soudu stěžovatelka nejprve doručila podání datované dnem 10. 2. 2005. Protože toto podání nemělo náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla stěžovatelka vyzvána k nápravě. Ve stanovené lhůtě pak své podání prostřednictvím advokátky doplnila, a to přípisem ze dne 15. 3. 2005. Z textu stížnosti se podává, že stěžovatelka pracovala po dobu cca pěti let na základě pracovní smlouvy jako kadeřnice. V roce 1997 došlo mezi ní a její zaměstnavatelkou k neshodě ohledně dalšího trvání pracovního poměru, když stěžovatelka odmítala zažádat o vydání podnikatelského oprávnění a nadále v kadeřnickém salónu působit jako živnostnice. Podle stěžovatelky pak jako akt odplaty následovalo písemné napomenutí zaměstnavatelky pro hrubé porušení pracovní kázně a snížení mzdy stěžovatelky o 10%, jakož i některé další kroky, až nakonec stěžovatelka obdržela dne 25. 8. 1997 z pracovního poměru výpověď. S výpovědními důvody stěžovatelka nesouhlasila a podala žalobu na neplatnost výpovědi a zároveň uplatnila nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru. O žalobě nejprve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 dne 12. 11. 1998 částečným rozsudkem, č. j. 14 C 193/97-15, jímž určil, že předmětná výpověď je neplatná. K odvolání zaměstnavatelky byl tento rozsudek dne 21. 5. 1999 potvrzen Městským soudem v Praze (rozsudek sp. zn. 19 Co 232/99). Potvrzující rozhodnutí napadla zaměstnavatelka dovoláním, kterému Nejvyšší soud ČR vyhověl a rozsudkem ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2875/99, obě předchozí rozhodnutí zrušil. Obvodní soud pro Prahu 6 pak v obnoveném řízení rozhodl znovu ve prospěch stěžovatelky, a to rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 14 C 251/2000. Toto rozhodnutí zrušil svým usnesením ze dne 17. 5. 2002, č. j. 18 Co 53/2002-99, soud odvolací a věc vrátil zpět soudu prvostupňovému. Ten, již potřetí, žalobě stěžovatelky vyhověl a výpověď prohlásil za neplatnou. O odvolání zaměstnavatelky rozhodoval znovu Městský soud v Praze, který rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností předchozí rozsudek změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Toto rozhodnutí Městského soudu v Praze považuje stěžovatelka za nepřesvědčivé a neodpovídající provedenému dokazování. Namítá, že nebylo řádně odůvodněno a soud se v něm nevypořádal pečlivě s jejími tvrzeními a důkazními návrhy, a tedy byla porušena rovnost účastníků řízení. Polemizuje dále s hodnocením důkazů, jak je provedl odvolací soud, a nesouhlasí s jeho právním hodnocením věci. Domnívá se, že řízení provázely zbytečné průtahy, čímž byla porušena další zásada spravedlivého procesu. Soudce zpravodaj, tak jako i v jiných případech, nejprve zkoumal stížnost z hlediska jejích formálních náležitostí, a dospěl k závěru, že trpí nedostatkem, pro který musí být odmítnuta. Nevyžadoval proto, respektujíc zásadu hospodárnosti řízení, ani vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a o stížnosti rozhodl. V textu ústavní stížnosti se stěžovatelka zmínila o tom, že proti poslednímu rozsudku Městského soudu v její věci brojila dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR negativně. Soudce zpravodaj tuto informaci prověřil a zjistil, že v předmětné věci skutečně rozhodoval dovolací soud, který dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č. j. 21 Cdo 1923/2004-203, zamítl. Tento rozsudek Nejvyššího soudu ČR je tedy rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva stěžovatelky, jak jej má na mysli § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z petitu ústavní stížnosti - který mimochodem formulovala stěžovatelka prostřednictvím advokátky, a to poté, co se jí ze strany Ústavního soudu dostalo řádného poučení o nezbytných náležitostech ústavní stížnosti - jednoznačně a nezaměnitelným způsobem vyplývá, že stížnost směřuje výlučně do předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu. Navíc stěžovatelka jako přílohu k ústavní stížnosti připojila právě v petitu stížnosti označené rozhodnutí Městského soudu v Praze spolu s rozhodnutími předcházejícími. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR o posledním podaném dovolání ke stížnosti připojen nebyl. Protože je Ústavní soud ve svém rozhodování vázán stížnostním návrhem, může zkoumat zásah do ústavních práv stěžovatelky pouze z hlediska označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě ovšem nemůže dojít tak, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bude vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva, zde rozsudek Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání. Takový postup by totiž v projednávané věci vedl k tomu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zůstalo rozhodnutím soudu Ústavního nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. S ohledem na tyto okolnosti je soudce zpravodaj nucen o návrhu rozhodnout, jak uvedeno ve výroku, neboť návrh směřující pouze proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež ponechává konečné rozhodnutí ve věci nedotčeno, není přípustný. Tento výklad také odpovídá ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, srov. např. IV. ÚS 58/95, či II. ÚS 81/02. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-78/05-05)