# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 747/02 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 747/02 - ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.747.02 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 11. 3. 2003 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní ústavní principy/demokratický právní stát/svobodná soutěž politických sil; základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo; základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných - Klíčová slova: volby - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 21; 247/1995 Sb., § 61, § 62 ## Výrok Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se o d m í t a j í . ## Odůvodnění Ústavní soud obdržel elektronickou poštou dne 2. 12. 2002 a dne 5. 12. 2002 písemně poštou návrh, jímž se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí, jimiž byla odmítnuta její přihláška k registraci pro volby do Senátu podle § 62 odst. 2 písm. e) volebního zákona, (ke zrušení navržená rozhodnutí č. 12-22), a soudní rozhodnutí, kterými byly zamítnuty návrhy na zrušení rozhodnutí o odmítnutí přihlášek k registraci (ke zrušení navržená rozhodnutí č. 1 až 11). Stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti uvedla, že podala přihlášku k registraci pro volby do Senátu ve volebních obvodech Znojmo, Vyškov, Uherské Hradiště, Žďár nad Sázavou, Ostrava-město, Karviná, Frýdek-Místek, Olomouc, Přerov, Plzeň a ?heb. Po výzvě okresního úřadu odstranila ve stanovené lhůtě všechny závady na přihlášce samotné (§ 61 odst. 1 volebního zákona), avšak nepřipojila k ní potvrzení o složení kauce 20.000,- Kč dle § 61 odst. 2 písm. e) volebního zákona. Registrační úřady proto její přihlášku nezaregistrovaly. Stěžovatelka se domáhala soudní ochrany podle § 86 volebního zákona, soudy však její návrhy usnesením zamítly. Stěžovatelka je toho názoru, že přihlášky zaregistrovány být měly. Své tvrzení podpořila vlastním výkladem ust. §§ 60 - 62 volebního zákona a namítla, že krajský soud se její právní argumentací vůbec nezabýval. Z uvedeného dovodila, že usnesením krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý a veřejný proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), pasivní volební právo a právo na svobodnou soutěž politických stran/sil, zakotvené v Ústavě České republiky a čl. 21 Listiny základních práv a svobod, i právo na svobodné volby dle "čl. 3 Úmluvy" (správně čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení výše uvedených ustanovení volebního zákona, a to, "pokud by Ústavní soud nerozhodl ve prospěch stěžovatelky". Neústavnost citovaných ustanovení spatřuje ve třech důvodech: 1/ protiústavní je jakákoli kauce, 2/ kauce 20.000,- Kč je příliš vysoká a 3/ protiústavní je každé zákonné ustanovení omezující svobodnou soutěž politických stran/sil. Nastínila návrhy de lege ferenda, jak upravit volební kauce, poukázala na judikaturu Ústavního soudu a uvedla důvody svého tvrzení. Následně v části XII. ústavní stížnosti uvedla pod písmeny a) až w) argumenty, jimiž se dle jejího názoru Ústavní soud ve své judikatuře dosud nezabýval. Ústavní soud posoudil obsah napadeného rozhodnutí i dalších podkladů pro rozhodnutí zaslaných stěžovatelkou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v postupu registračních úřadů (tj. okresních úřadů a magistrátů) ani v postupu soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení volebního zákona, použitých v projednávané věci. Jádrem ústavní stížnosti a návrhu s ní spojeného je nesouhlas stěžovatelky se zněním napadeného ust. § 61 odst. 2 písm. e) volebního zákona. Ústavní soud ovšem neshledává důvod odchýlit se od názoru, který vyjádřil v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 32/02 ze dne 27. 9. 2002, kterým odmítl pět identických návrhů Krajského soudu v Ostravě na zrušení stejného ustanovení cit. zákona. Stejný názor byl vyjádřen i v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002, Pl. ÚS 37/02 ze dne 3. 10. 2002, Pl. ÚS 36/02 ze dne 15. 11. 2002 a IV. ÚS 708/02 ze dne 2. 12. 2002. V těchto jmenovaných rozhodnutích Ústavní soud zaujal názor, že volební kauce mají své specifické odlišnosti v systému poměrného zastoupení, který platí pro volby do Poslanecké sněmovny, a jiné v souvislosti s většinovým systém platným pro volby do Senátu. Specifické rysy jsou spjaty s odlišnou charakteristikou obou volebních systémů, z nichž první je založen především na principu výběru a diferenciace a na základním hodnotovém kritériu proporcionality reprezentace politických sil vůči počtu jimi získaných hlasů, zatímco druhý zdůrazňuje význam volební diferenciace jako východisko pro politickou integraci ve prospěch vyjádřené většiny. Volební kauce v případě voleb do Senátu tedy představují určitou záruku vážnosti úmyslu volební strany realizovat ústavně zaručená základní politická práva, zakotvená především v čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno: funkcí volební kauce v malých volebních obvodech v rámci většinového volebního systému je odrazovat od realizace pasivního volebního práva takové jednotlivce a skupiny jednotlivců, kteří hodlají kandidovat z jiných než z vážných politických důvodů a jejichž předpokládané šance na volební úspěch jsou nereálné. Stanovená částka 20.000,- Kč nepředstavuje diskriminační opatření ani ve formálním (tzv. přímá nerovnost) ani v neformálním (tzv. nepřímá nerovnost) smyslu. Volební kauce je formálně upravena pro všechny kandidující subjekty stejně a její výše není tak nepřiměřená, že by z politické soutěže apriori fakticky vylučovala subjekty, které hodlají svoji kandidaturu pojmout vážně. Zákonné stanovení volebních kaucí ve volbách do Senátu PČR respektuje obecné požadavky, kladené na tvorbu zákonů: podmínky dostupnosti zákona, jeho srozumitelnosti a předvídatelnosti následků, které vyvolá. Volební zákon je nesporně dostupný, stanovení volebních kaucí splňuje rovněž požadavek srozumitelnosti a následek nesplnění povinnosti složení volební kauce, tedy odmítnutí přihlášky kandidáta k registraci, byl a je zřejmý a předvídatelný. Domněnce o principiální protiústavnosti volebních kaucí v rámci většinového volebního systému nesvědčí ostatně ani argument komparativní, neboť volební kauce jsou v řadě demokratických zemí s tímto volebním systémem známy (jejich příkladmý výčet viz. např. J. Filip, K otázce ústavnosti volebních kaucí, in: Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/1996, str. 273). Ústavní soud tedy konstatuje, že zákonné stanovení volební kauce v předmětné výši ve volbách do Senátu PČR respektuje ústavní kautely, vymezené zejména v čl. 5 Ústavy ČR, v čl. 21 a 22 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že napadená usnesení orgánů veřejné moci vycházela z textu zákona, jehož obsah, jak výše uvedeno, neshledává Ústavní soud rozporným s ústavním pořádkem, a ani interpretace aplikovaných ustanovení nikterak nevybočila z ústavních mezí, nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítnout jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. března 2003 Vojtěch Cepl předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-747/02-02)