# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 718/06

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 718/06
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.718.06.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 10. 2007
- Datum zveřejnění: 12. 11. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: obvinění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 160, § 134 odst.2, § 2 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 11. 2006, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením policejního orgánu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. ČTS: OKFK-30/3-2005, bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli a dalším osobám pro trestný čin podvodu podle ust. § 250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 1994, a to ve formě spolupachatelství, kterého se měli dopustit uceleným řetězcem činností v úmyslu majetek CS Fondu energetiky, CS Fondu kapitálových výnosů a CS Fondu pravidelných dividend, uložený po zpeněžení portfolia cenných papírů na běžných účtech u Plzeňské banky, coby depozitáře, převést zahraničním obchodním společnostem Swirglen Limited a Treuunion Steurberatungsgeselschaft, čímž způsobili uvedeným fondům, resp. jejich podílníkům, celkovou škodu ve výši 1.236.284.000,- Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 31. 8. 2006, č. j. 5 NZT 28/2006-72, zamítnuta.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ačkoli výrok usnesení policejního orgánu rozsáhle specifikuje postavení a funkce jednotlivých obviněných, jakož i vzájemné propojení právnických osob, jejímiž členy byli, neobsahuje zákonem požadované vymezení všech znaků skutkové podstaty trestného činu, kterého se měli dopustit. Z popisu skutkového děje zejména není patrné, jak dílčí jednání - pokud jde o účast jednotlivých obviněných - spolu souvisejí, tedy v jakém jednání je spatřováno naplnění zákonných znaků spolupachatelství. Stěžovatel rovněž postrádá popis okolností skutku, které by odůvodňovaly závěr, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Vzhledem k výše uvedenému, stěžovateli nebylo umožněno obhajovat se proti takovému obvinění, ze kterého je zřejmé, jaké skutečnosti jsou mu kladeny za vinu. Rozhodnutí státního zástupce je zcela nedostatečně odůvodněno a nevypořádalo se tak ani s konkrétními námitkami stěžovatele.

Ústavní stížnost není důvodná.

Pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání, platí, že jím je iniciována realizace řádného zákonného procesu podle čl. 8 odst. 2 Listiny a ust. § 2 odst. 1 trestního řádu, tedy zásada, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Proto pouhé zahájení trestního stíhání není samo o sobě způsobilé přezkoumávanou věc posunout do ústavně právní roviny. Otázka důvodnosti trestního stíhání je předmětem celého řízení, završeného řízením před soudem, kde je v plné míře prostor i pro uplatnění námitek ústavněprávního charakteru (čl. 4 Ústavy).

Na napadeném usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Ústavní soud neshledává deficity ústavněprávní relevance definované jurisprudencí Ústavního soudu jako závady patrné prima facie (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 30, nález č. 105, str. 471 a násl.; aj.). Z odůvodnění rozhodnutí státního zástupce vyplývá, že námitky stěžovatele shrnul jako námitky nedůvodnosti usnesení o zahájení trestního řízení. Dále je z něj patrno, že se státní zástupce jak zákonností, tak důvodností usnesení trestního stíhání zabýval s tím, že nejprve definoval podmínky zákonnosti a důvodnosti a následně shledal jejich naplnění. Státní zástupce tedy sice nerozebíral jednotlivé námitky stěžovatele, avšak zabýval se jejich obecnějším rámcem a podstatou, což lze v posuzovaném případě ještě shledat ústavně souladným. Skutečnost, že státní zástupce vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přitom sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (též nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 63).

Závěrem je třeba zdůraznit, že námitky vztahující se k důvodnosti zahájení trestního stíhání obecně, jakož i námitky ke správnosti skutkové věty, právní kvalifikace, a dostatečnosti provedených důkazů, jsou předmětem řízení, které je usnesením o zahájení trestního stíhání teprve zahájeno, a v případě podání obžaloby bude předmětem soudního řízení. Ústavní soud přitom ve své ustálené judikatuře vyslovil, že zásadně nezasahuje do věcí pravomocně neskončených, v nichž lze případnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, které upravují to které řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 78, str. 243).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-718/06-1)