# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 717/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 717/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.717.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 1. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: legitimace/aktivní, procesní zásady
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 154 odst.1

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka se návrhem označeným jako ústavní stížnost domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.10.2000, označené spisovou značkou 26 Co 108/2000, když z přílohy vyplývá, že jde o usnesení č.j. 26 Co 108/2000-43. Napadeným usnesením byl zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30.11.1999, č.j. 6 C 1363/99-26 zamítající žalobu o určení neplatnosti nájemní smlouvy a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Přípustnost ústavní stížnost dovozuje stěžovatelka z ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když stížnost, podle jejího názoru, svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť nelze připustit, aby obecné soudy nerespektovaly základní zásady procesního práva a způsobovaly tak nejistotu v právním postavení účastníků řízení. V odůvodnění podrobně stěžovatelka popisuje průběh dosavadního řízení, zejména řízení před odvolacím soudem a namítá porušení konkrétních ustanovení obč. soudního řádu. Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud, aniž by trval na odstranění vad v plné moci udělené stěžovatelkou právnímu zástupci, po přezkoumání věci dospěl k závěru, že Ústavní stížnost není přípustná, protože stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Jde o nepřípustnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného usnesení - Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30.11.1999, č.j. 6 C 1363/99-26, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Krajský soud v Praze vrátil věc soudu prvního stupně podle § 221 odst. 2 obč. soudního řádu. Řízení před obecnými soudy, v němž stěžovatelka vystupuje na straně žalované, tak dále pokračuje a stěžovatelka má k dispozici všechny zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé meritorní rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., když ani sama stěžovatelka ke svému tvrzení o přípustnosti ústavní stížnosti podle citovaného ustanovení žádné důvody neuvádí. Ústavní soudnictví v České republice a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývající z procesních norem upravujících příslušný druh řízení. V zásadě proto pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči "konečným" pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich jiného zásahu je v podstatě výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-717/2000-2000)