# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 691/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 691/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.691.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 11. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: správní soudnictví
- Dotčené předpisy: 182/1993 Sb., § 75; 99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. III. ÚS 177/2002, kterým byla mimo ústní jednání omítnuta jeho ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Ca 344/2001-13, ze dne 23. 1. 2002, jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel tvrdí, že jeho ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 zákona č. 182/1993 Sb., když § 43 odst. 3 vylučuje jako opravný prostředek proti usnesení o odmítnutí návrhu toliko odvolání, a dovozuje přípustnost ústavní stížnosti analogií § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 a § 250j zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., kde v obou případech není přípustné odvolání, nicméně v případě § 250j o. s. ř. zde možnost napadnout rozhodnutí soudu existuje, tudíž by existovat měla i v případě rozhodnutí Ústavního soudu podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb. Dále stěžovatel uvádí, v čem nesouhlasí s argumentací usnesení sp. zn. III. ÚS 177/2002 ve věcí samé, totiž v přezkoumávání zamítavého rozhodnutí dle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dochází k závěru, že "je nutno pečlivě zkoumat smysl jednotlivých ustanovení a šetřit oprávněné zájmy daňových subjektů", a deklaruje nesoulad napadeného usnesení Ústavního soudu s nálezem sp. zn. II ÚS 660/2000.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady k rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a opětovně konstatuje, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Odlišnost od stěžovatelem uváděného § 250j o. s. ř. spočívá v tom, že řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. Proto se Ústavní soud ani nemohl dále zabývat věcnou argumentací stěžovatele proti napadenému usnesení a z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-691/02-02)