# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 69/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 69/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.69.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 2. 2026
- Datum zveřejnění: 24. 3. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: spotřebitel, smlouva, úvěr
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2; 40/1964 Sb., § 657, § 658, § 517

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv.

2. Vedlejší účastnice se žalobou po stěžovateli domáhala zaplacení 124 766,87 Kč s příslušenstvím. Šlo o pohledávku ze smlouvy o úvěru, kterou stěžovatel jako spotřebitel uzavřel s právní předchůdkyní vedlejší účastnice. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho tvrzeními a důkazními návrhy. Stěžovatel upozorňoval na to, že k uzavření smlouvy o úvěru byl donucen třetí osobou a že právní předchůdkyně vedlejší účastnice náležitě neprověřila stěžovatelovu úvěruschopnost. Soudy podle stěžovatele nezohlednily nepřiměřenou délku řízení, která vedla k výraznému navýšení úroků z prodlení.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

7. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, či zda nepřijal výklad podústavního práva, který z ústavního hlediska neobstojí (nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016, bod 20).

8. Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu tím, že stěžovatelovu námitku, že se soudy nevypořádaly s jeho tvrzeními a důkazními návrhy, považoval za námitku jiné vady řízení. Z textu doplnění dovolání, které stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal, Ústavní soud ověřil, že tato námitka nebyla formulována jako právní otázka procesního práva a nebyl vymezen důvod přípustnosti dovolání. Z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek č. j. 23 Cdo 208/2021-260 ze dne 28. února 2022) je přitom zřejmé, že problematiku opomenutých důkazů lze úspěšně vznést jako právní otázku procesního práva, splní-li dovolání zákonné formální požadavky.

9. Nadto je z odůvodnění rozsudku městského soudu zřejmé, že ač to soud neuvedl výslovně, považoval stěžovatelem navrhované důkazy za nadbytečné, neboť vycházel z toho, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Jeseníku č. j. 1 T 53/2012-78 ze dne 16. dubna 2012 odsouzen za trestný čin úvěrového podvodu. Z trestního příkazu soud zjistil, že stěžovatel při žádosti o úvěr vědomě uvedl nepravdivé údaje a doložil padělané potvrzení o zaměstnání. Nebylo tak podstatné, jaký byl vztah mezi stěžovatelem a třetí osobou, jež stěžovatele podle jeho tvrzení měla donutit, aby o úvěr požádal (bod 17 napadeného rozsudku městského soudu), k čemuž měly sloužit stěžovatelem navrhované důkazy.

10. Napadená rozhodnutí se posouzením úvěruschopnosti stěžovatele bankou zabývala, přičemž vyšla z toho, že stěžovatel se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti a vinit banku (právní předchůdkyni vedlejší účastnice) za to, že jeho lest neprohlédla a poskytla mu úvěr. Tomuto závěru nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Za nedostatečné posouzení úvěruschopnosti bankou totiž nelze považovat, pokud banka pracovala s údaji poskytnutými samotným spotřebitelem, které se následně ukázaly jako nepravdivé.

11. Stěžovatel dále namítal, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Tato námitka nemůže vést k vyhovění ústavní stížnosti, zrušením napadených rozhodnutí by se řízení ani nezkrátilo, nýbrž naopak prodloužilo. V úvahu přichází možnost požadovat odškodnění za nesprávný úřední postup, jak stěžovatele upozornil již Nejvyšší soud.

12. V souvislosti s délkou řízení se stěžovatel domáhal, aby ji soud zohlednil a moderoval výši úroku z prodlení. Tuto námitku Nejvyšší soud vypořádal včetně odkazů na svou judikaturu. Ústavní soud jeho právní názor, že sama doba řízení nemá mít vliv na úrok z prodlení, již v minulosti Ústavní soud aproboval právní názor (usnesení sp. zn. I. ÚS 776/16, bod 9). Ani okolnosti posuzované věci (spočívající primárně ve významné délce řízení, jež bylo zahájeno v roce 2011), jichž se stěžovatel dovolává, na uvedeném nemohou nic změnit. I v posuzované věci platí, že stěžovatel měl smluvní povinnost splácet jistinu a smluvní úrok. Do prodlení, kvůli němuž se celá pohledávka stala splatnou, se dostal již před zahájením řízení.

13. Tvrdí-li stěžovatel, že v řízení došlo k průtahům, kvůli nimž mu měla vzniknout újma spočívající v nutnosti platit vysoký úrok z prodlení, Ústavní soud poznamenává, že povinnost k platbě nezaložila až napadená rozhodnutí. Každopádně stěžovatel může tuto námitku uplatnit v řízení o náhradě újmy způsobené nesprávným úředním postupem a soudy se jí budou zabývat.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-69/26-1)