# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 67/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 67/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.67.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 2. 2012
- Datum zveřejnění: 20. 3. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: doručování, odvolání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. ledna 2012 a doplněnou podáním ze dne 30. ledna 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením soudu prvního stupně byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení, že její vyloučení z družstva je neplatné, a že je jeho členkou. Usnesením odvolacího soudu bylo k jejímu odvolání potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod upravených v čl. 14, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatelka po podrobném popisu geneze jejího sporu s vedlejším účastníkem řízení v ústavní stížnosti namítá, že nebyla jejím právům poskytnuta dostatečná ochrana a zajištěno její právo na spravedlivý proces. Přestože učinila skutkové tvrzení, že se v místě svého bydliště v předmětném období nezdržovala, a toto své skutkové tvrzení rovněž důkazně doložila, rozhodly obecné soudy, že rozhodnutí představenstva o vyloučení stěžovatelky z družstva doručeno bylo. Přitom družstvo nedoložilo, že se rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva dostalo do dispoziční sféry stěžovatelky, a že ta měla možnost se s jeho obsahem seznámit. Družstvo tak dle názoru stěžovatelky neuneslo své důkazní břemeno ve sporu. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení neprokázala, že se vůbec nezdržovala na adrese, kam jí bylo zasláno rozhodnutí o vyloučení z družstva. Má za to, že zcela jednoznačně prokázala, že se v průběhu roku 1995 v bytě vůbec nezdržovala, protože se starala o svou nemocnou matku. Soudu prvního stupně rovněž vytýká, že nepřipustil výslech jí navržených svědků J. S., B. Č. a P. Š., kteří měli prokázat, že stěžovatelka se v době doručení usnesení zdržovala u své matky a že její syn (P. Š.) ve schránce žádné oznámení o zásilce nenašel. Závěr obou obecných soudů o nadbytečnosti provedení výslechů těchto svědků je podle stěžovatelky zcela nesprávný a dokládá to právními závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3309/07 (ze dne 20. dubna 2011) a rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2999/2007 ze dne 27. srpna 2009, a sp. zn. 28 Cdo 72/2004 ze dne 29. června 2004. Porušení svobody pohybu a pobytu spatřuje v tom, že jedním z důvodů, které opřely obecné soudy svá rozhodnutí, bylo to, že se stěžovatelka zdržovala mimo své trvalé bydliště.

3. Stěžovatelka souběžně navrhla, aby Ústavní soud uložil Vrchnímu soudu v Olomouci povinnost uhradit stěžovatelce náklady zastoupení. Tento svůj návrh nijak nezdůvodnila.

4. Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatelka se svojí argumentací zcela míjí s úvahami, jež vedly obecné soudy k vydání napadených rozhodnutí. Obecné soudy obou stupňů se totiž shodly na tom, že nejsou kompetentní rozhodovat o usnesení představenstva o vyloučení stěžovatelky z družstva, ale teprve až o rozhodnutí členské schůze o odvolání proti tomuto usnesení představenstva. Vyšly z toho, že v řízení bylo prokázáno, že se stěžovatelka proti usnesení představenstva nikdy neodvolala, resp. že nikdy nebylo ani vydáno (natož v daném řízení napadeno) rozhodnutí členské schůze družstva o případném odvolání proti usnesení představenstva. Soud prvního stupně se přitom odvolal na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 896/2004 ze dne 3. února 2005. Proti této úvaze neuplatnila stěžovatelka námitky ani v odvolání ani v ústavní stížnosti. Teprve na tuto úvahu přitom navazoval závěr odvolacího soudu, že výpovědi svědků navržených stěžovatelkou nemohly na tomto závěru soudu nic změnit.

6. Pokud jde o souběžný návrh stěžovatelky na určení, že je členkou družstva, tak ten byl oběma obecnými soudy zamítnut s tím, že s ohledem na pravomocné rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky vyklidit družstevní byt není dán naléhavý právní zájem na takovém určení. Proti tomuto závěru se stěžovatelka sice vymezila v odvolání, avšak nikoliv již v ústavní stížnosti.

7. Lze tedy uzavřít, že skutečnost, že usnesení představenstva o vyloučení stěžovatelky z družstva bylo (či nebylo) doručeno stěžovatelce, a že (zda) se stěžovatelka v rozhodném období zdržovala na adrese, kam jí bylo předmětné usnesení doručováno, vůbec nebylo základem rozhodnutí obecných soudů. Proto obecné soudy nemohly ani zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky tak jak je namítáno. Pokud snad stěžovatelka svojí argumentací směřovala k závěru, že nemohla podat odvolání proti rozhodnutí, které jí nebylo doručeno, je nutno uvést, že od určitého okamžiku o jeho existenci musela vědět a pak její obranou mělo být podání odvolání proti němu, nikoliv podání žaloby k soudu. Svým chybným procesním postupem se tak připravila o možnost meritorního přezkoumání rozhodnutí o vyloučení z družstva. Ústavní stížnost však není prostředkem k nápravě procesních pochybení. Jedná se o soukromoprávní nárok a Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že emancipovaný jedinec, žijící ve svobodné demokratické společnosti, by měl být schopen střežit si svá práva v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, samozřejmě za předpokladu, že mu stát poskytne náležité prostředky pro jejich ochranu. Proto tento přístup nebyl v principu shledán protiústavním (viz. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05, obdobně též další rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1156/01, sp. zn. III. ÚS 1671/10 a další).

8. S ohledem na to byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. S ohledem na tento procesní výsledek je tím odmítnut i akcesorický návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-67/12-1)