# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 665/2000 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 665/2000 - ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.665.2000 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 24. 1. 2001 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba - Klíčová slova: vazba/důvody, vazba/prodloužení - Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.b, § 67 odst.1 písm.c, § 72; 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatelky podaly dne 13. 11. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 14. 11. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 8 To 564/2000, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelky č. 2 proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 9. 2000, č. j. 4 Nt 374/2000-7, kterým byla stěžovatelce č. 2 zamítnuta žádost o propuštění z vazby s tím, že stěžovatelka č. 2 byla ponechána nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu. Ústavní stížnost dále směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 8 To 565/2000, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelce č. 1 a stěžovatelce č. 2 (mimo jiné) proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 9. 2000, č. j. 4, Nt 505/2000-13, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby do 17. 11. 2000. Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že byly společně s dalšími spoluobviněnými obviněny dne 17. 3. 2000 pro podezření ze spáchání trestných činů kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a obchodování se ženami podle § 246 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákona. Obě stěžovatelky jsou přesvědčeny, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Plzni bylo porušeno jejich právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 al. 1, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Ústavy, neboť Krajský soud v Plzni při rozhodování o vazbě stěžovatelek nerespektoval principy zakotvené v těchto ustanoveních, naopak z formulace odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že při výkladu podmínek k omezení osobní svobody stěžovatelek uplatnil postup právě opačný a obě napadená rozhodnutí postrádají zákonné odůvodnění vazby. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 12. 2000 odkázal na odůvodnění napadených usnesení a má za to, že k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy nedošlo. Pokud jde o namítanou stručnost odůvodnění napadených usnesení, popř. odkazy na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nepovažuje Krajský soud v Plzni takovýto postup za principiálně nesprávný. Krajské státní zastupitelství v Plzni jako vedlejší účastník řízení se sdělením ze dne 19. 12. 2000 podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkami, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Plzni a vykonanými skutkovými zjištěními. Podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání nebo, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Ve smyslu ustanovení § 72 trestního řádu jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a přísluší mu pouze posoudit, zda v řízení byly respektovány principy Listiny. Porušení v tomto směru zjištěno nebylo, svoboda stěžovatelek byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatelky pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Krajský soud v Plzni reagoval ve svých rozhodnutích. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatelek, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento soud dodržel procesní postupy stanovené zákonem. Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí a nelze tedy předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatelek na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatelek jsou důvody vazby ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelek, jichž se v návrhu dovolávají, shledán nebyl. Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. 1. 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-665/2000-2000)