# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 662/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 662/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:2.US.662.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 5. 2016
- Datum zveřejnění: 20. 5. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení, trestná činnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 184

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 2. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Třebíči uznána vinnou přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustila postupně v pěti případech v roce 2010, kdy uváděla nepravdivé údaje, které se týkaly chování učitelky Mgr. Ilony Šaškové vůči její nezletilé dceři. Její výroky měly být způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů, zejména ji poškodit v jejím zaměstnání učitelky v základní škole. Za tento přečin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Poškozená byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které zamítl Krajský soud v Brně jako nedůvodné. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že řízení probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, že obecné soudy nedostatečně prováděly důkazy, tyto nehodnotily jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, ani se nevypořádaly se zásadními námitkami obhajoby.

4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

8. Výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu stěžovatelkou opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

9. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-662/16-1)