# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 66/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 66/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.66.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 3. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: nájem, smlouva, legitimace/pasivní
- Dotčené předpisy: 116/1990 Sb., čl.; 2/1993 Sb., čl. 36; 40/1964 Sb., § 720, § 666

## Výrok

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

## Odůvodnění

Dne 2. 2. 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele s návrhem na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 1999, č. j. 11 Co 110/99-37, ve znění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 1999, č. j. 20 Cdo 2261/99-47.

Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že nepřipustil změnu žaloby a že připustil, aby po podání odvolání do řízení na straně žalované vstoupili jako vedl. účastníci JUDr. J. K. a Z. S. mladší. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, stěžovatel (žalobce) výslovně prohlásil, že proti tomu nemá námitek.

Tuto skutečnost, že soud povolil vstup výše uvedených účastníků do řízení, napadl stěžovatel dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR s odvoláním na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., s odůvodněním, že vedl. účastníci neměli způsobilost v řízení vystupovat. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 12. 1999, č. j. 20 Cdo 2261/99-47, dovolání, jak uvádějí stěžovatelé, zamítl.

Stěžovatel spatřuje v rozhodnutích Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, a Nejvyššího soudu ČR porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy.

Ústavní soud posoudil podaný návrh ústavní stížnosti a zjistil, že základní údaj v něm obsažený je nesprávný a je zavádějící. Nejvyšší soud ČR neprojednával vůbec dovolání po stránce meritorní, aby dospěl v závěru k zamítnutí návrhu. Dovolání stěžovatele prohlásil od počátku za nepřípustné a proto jej odmítl. V odůvodnění svého usnesení dovolací soud posoudil podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když otázku přípustnosti vedl. účastníků dovodil na ustanovení § 93 o. s. ř.

V usnesení Nejvyššího soudu ČR žádné porušení ústavnosti nebylo zjištěno. Vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o řešení otázky procesní a nikoli o meritorní projednávání věci, domníval-li se stěžovatel, že došlo k porušení ústavnosti v řízení odvolacího soudu, měl podat návrh Ústavnímu soudu proti rozsudku odvolacího soudu, což v zákonné lhůtě neučinil. Nelze vyvolat dovolací řízení k napadnutí rozhodnutí odvolacích soudů, pokud to zákon nepřipouští a v případě odmítnutí dovolání jej napadnout návrhem ústavní stížnosti a tím vrátit věc zpět k řízení u odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tímto rozhodnutím byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 1999, č. j. 11 Co 110/99-37. Proti němu stěžovatel ústavní stížnost nepodal.

Nebylo tedy stěžovateli odňato právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a nedošlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť záležitost stěžovatele byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodl o jeho občanskoprávních nárocích.

Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu

V Brně dne 20. března 2000

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-66/2000-2000)