# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 640/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 640/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.640.08.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 4. 2008
- Datum zveřejnění: 29. 4. 2008
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
- Klíčová slova: obnova řízení, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 278, § 265i odst.1 písm.a, § 265i odst.4; 182/1993 Sb., § 72 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. Zn 36 T 5/2003 a proti usnesení dovolacího soudu, který podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci použitou již v řízení před obecnými soudy, a to především ve vztahu k důvodům obnovy řízení dle § 278 trestního řádu. Proti usnesení Nejvyššího soudu žádné konkrétní námitky nevznáší.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či zákonnost jiného postupu obecných soudů, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Do činnosti obecných soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným postupem těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V daném případě rozhodnutím o posledním prostředku k ochraně práva stěžovatele bylo usnesení Vrchního soudu v Praze, jehož doručením začala stěžovateli plynout zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti. Skutečnost, že stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, na tomto závěru nic nemění, neboť dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné /§ 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu/ a nevztahuje se na ně odst. 4 téhož ustanovení, proto je ve smyslu shora cit. ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nelze pokládat za poslední opravný prostředek.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti přezkoumal Ústavní soud pouze usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání a dospěl k závěru, že tímto usnesením nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatele, neboť dovolací soud správně posoudil otázku přípustnosti dovolání v dané konkrétní věci.

Ústavní soud proto ústavní stížnost zčásti odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-640/08-1)