# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 615/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 615/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.615.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 2. 2013
- Datum zveřejnění: 14. 3. 2013

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Navrhovatelka se ve svém podání doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2013 domáhala s odvoláním na zásah do svých základních práv zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze. Městský soud jím potvrdil prvoinstanční rozhodnutí o odmítnutí opožděného odvolání navrhovatelky. Na Ústavní soud se obrátila sama, nikoliv prostřednictvím advokáta, jak vyžadují procesní pravidla (§ 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ačkoliv byla navrhovatelka v minulosti již mnohokrát (např. řízení vedená pod sp. zn. II. ÚS 1599/10, I. ÚS 2032/10, III. ÚS 2341/10, I. ÚS 2831/10, III. ÚS 317/11, II. ÚS 1730/11 či IV. ÚS 3796/11) Ústavním soudem poučena o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, ani nyní je podaný návrh nemá. Lze předpokládat, že stěžovatelka takto postupuje cíleně a zákon o Ústavním soudu záměrně ignoruje.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění nedostatků (vad podání); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelčiných věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Vyslyšet nebylo možno ani stěžovatelčinu žádost o "poskytnutí adekvátních lhůt k doplňování ústavní stížnosti". Zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletního a bezvadného návrhu, zvláště je-li stěžovatelka s jeho náležitostmi dobře obeznámena. Faktické prodlužování lhůty určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelky advokátem (ve stěžovatelčině věci z posledních rozhodnutí např. sp. zn. I. ÚS 3944/11 či a sp. zn. III. ÚS 2941/11) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh bez jednání odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-615/13-1)