# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 613/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 613/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.613.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 3. 2009
- Datum zveřejnění: 1. 4. 2009

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona a za tento čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let a současně byl nad ním vysloven dohled. V záhlaví citovaným usnesením ze dne 7. 2. 2008 krajský soud opětovně rozhodoval o stěžovatelem podaném odvolání, a to tak, že jej zamítl dle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, a z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal proti výše uvedenému usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné (§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně požadoval zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Brně a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 7 To 5/2005, které však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 388/06. O stěžovatelově odvolání tak musel krajský soud rozhodovat znovu, a to v záhlaví citovaným usnesením, jehož kopii stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Z logiky věci a částečně i z obsahu tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti vzal Ústavní soud najisto, že stěžovatel svou ústavní stížností brojí skutečně proti v záhlaví citovaným rozhodnutím městského a krajského soudu a formulovaný petit ústavní stížnosti je spíše výrazem nedbalého a liknavého přístupu advokáta. Ústavní soud vzal rovněž najisto, že se stěžovatel svou ústavní stížností nedomáhá zrušení výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání, jehož neúplnou kopii (pouze úvodní stranu) stěžovatel k ústavní stížnosti rovněž přiložil, avšak patrně pouze za účelem prokázání ukončení řízení o dovolání a ověření data jeho doručení.

Ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání.

Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem následujícím dnu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z přiložené kopie usnesení Krajského soudu v Brně vyplývá, že stěžovateli a jeho obhájci bylo usnesení doručeno dne 25. 2. 2008. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla podána dne 16. 3. 2009, tedy nepochybně po uplynutí lhůty stanovené k jejímu podání. Tento závěr nemůže nijak zvrátit ani ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (věta za středníkem), které je v případě trestního dovolání neaplikovatelné, neboť v trestním řízení přípustnost dovolání nezávisí na úvaze dovolacího soudu jako je tomu v určitých případech rozhodování o dovolání v civilním řízení. Text zákona o Ústavním soudu je zcela jasný.

Zcela jinou věcí je, že Ústavní soud v některých případech netrval na podání dovolání (např. nález ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, N 32/32 SbNU, str. 293). Bylo tomu tak proto, že dle jeho poznatků, rozhodovací praxe dovolacího soudu v řízení o dovolání odmítala přezkum z hlediska některých (ústavněprávně relevantních) námitek. Avšak stěžovatel dovolání podal a tato situace na něj nedopadá. Stěžovatel považoval dovolání za poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, a to za prostředek způsobilý tuto ochranu zajistit. Tuto hypotézu stěžovatele potvrdil i dovolací soud, který o dovolání rozhodl tak, jak rozhodl, přičemž důvody odmítnutí dovolání jasně svědčí o tom, že se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele zabýval meritorně (resp. kvazimeritorně). Jednalo se tak o rozhodnutí, které by mohlo být způsobilé v zásahu do práv stěžovatele pokračovat, pokud by Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu základní práva stěžovatele porušila.

Pokud tedy stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná se o návrh, který je podán opožděně, neboť lhůta k podání takové ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání (§ 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-613/09-1)