# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 604/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 604/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:2.US.604.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 4. 2018
- Datum zveřejnění: 16. 5. 2018
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: pozemkový úřad, žaloba/na určení, vlastnické právo/nabytí, restituce, restituční nárok, pozemek
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1; 229/1991 Sb., § 30, § 1 odst.1 písm.a; 99/1963 Sb., § 135 odst.2, § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, se stěžovatelka domáhala určovací žalobou vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům v kat. území Strašnice, obec Praha, které byly zapsány na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu (dále též "Státní pozemkový úřad"), č. j. PÚ 7383/92/1, sp. zn. SPÚ 342460/2013/H ze dne 19. 8. 2013 tak, že vlastnické právo náleží žalovanému JUDr. Popelářovi. I přes toto rozhodnutí krajského pozemkového úřadu a zápisu do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného však stěžovatelka sporné nemovitosti nadále využívá z důvodu provozování podniku PRAGA Strašnice a. s., když je dříve zahrnula i do svého privatizačního projektu a nevyhověla tak výzvě k jejich vydání.

3. Podstatou argumentace stěžovatelky bylo tvrzení, že Státní pozemkový úřad rozhodl dle nesprávného předpisu, pokud právní předchůdci žalovaného pozemky zemědělsky neobhospodařovali a nesplňovali tak podmínky aplikovaného zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Dále stěžovatelka namítala, že i kdyby byly o vlastnictví jakékoliv pochyby, pozemky stěžovatelka užívala v dobré víře přes 20 let, a tak je řádně vydržela. Obecné soudy však dospěly k závěru, že o restitučním nároku byla stěžovatelka zpravena již roku 1991, a tak k vydržení nemohlo dojít z důvodu absence dobré víry. Jak totiž obvodní soud zjistil z údajů v obchodním rejstříku, osoby, které o nároku měly být tehdy informovány, se staly členy statutárního orgánu právního nástupce společnosti PRAGA a. s. vzniklé z privatizačního projektu.

4. Obvodní soud proto žalobu stěžovatelky zamítl, jelikož neprokázala, že byla vlastníkem dotčených pozemků a nepodařilo se jí tzv. "odklidit" právní moc restitučního rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k městskému soudu, který však výrok soudu I. stupně o určení vlastnického práva k nemovitostem potvrdil se shodným odůvodněním. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, jelikož právní otázka v dovolání byla již řešena v rámci rozhodovací praxe tohoto soudu.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy rozhodly, aniž by se opřely o konkrétní důkazy, čímž zcela rezignovaly na naplnění požadavků spravedlivého procesu, který spočívá v zachování základních principů dokazování v civilním řízení, tedy principu spravedlivého a rovného přístupu k oběma stranám sporu a principu věrohodného hodnocení důkazů. Dle stěžovatelky se obecné soudy řádně nezabývaly oprávněností restitučního nároku, pokud zjistily neúplně skutkový stav, neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy k prokázání rozhodných skutečností a nebylo přihlédnuto k tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska námitek obsažených v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. V případě posouzení námitek stěžovatelky je nutno nejprve uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o určovací žalobě k nemovitostem, které byly předmětem restitučního nároku. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před obecnými soudy neměla možnost uplatnit svá procesní práva, a proto bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Měřítkem ústavnosti tak byly učiněny primárně otázky procesní a opodstatněnost samotného restitučního hmotněprávního nároku. Již na tomto místě nicméně Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí byla velmi podrobně a přesvědčivě odůvodněna, soudy provedly množství důkazů a svoje právní závěry opřely o pečlivě zjištěné skutkové okolnosti věci. Stěžovatelkou navržené důkazy byly provedeny, resp. soudy alespoň vyložily, z jakých důvodů jejich provedení nebylo nutné. Ústavní soud tak nezjistil situaci, setrvale označovanou jako tzv. opomenutý důkaz, a napadená rozhodnutí netrpí ani nepřezkoumatelností. K porušení namítaného práva na spravedlivý proces proto v tomto ohledu zcela jednoznačně nedošlo.

8. Ústavní soud dále uvádí, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu proto nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, s výjimkou případů, kdy jimi dojde k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jinak řečeno, ústavní stížnost nemůže být shledána důvodnou jen proto, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení zjištěného skutkového stavu a s jeho posouzením podle podústavního práva. Pokud by tomu tak bylo, pak by se totiž právo na spravedlivý proces fakticky překlopilo do práva na úspěch v soudním řízení, což ovšem zcela pochopitelně nemůže požívat soudní ochrany. Úkolem Ústavního soudu proto není toto podústavní právo interpretovat a ani sjednocovat jeho výklad; to je primárně úkolem Nejvyššího soudu (viz zejména § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).

9. Jak se podává ze shora uvedeného, sedes materiae ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění povahy předmětných pozemků jako zemědělských (materiálně se údajně jedná o pozemky stavební), přičemž restituční řízení trvalo více než 22 let a byly jím způsobeny nové křivdy.

10. K tomu však je třeba uvést, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že předmětné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (kterým bylo rozhodnuto o tom, že kupní smlouvy uzavřené právními předchůdci žalovaného v rozhodném období byly uzavřeny v tísni a za zvlášť nevýhodných podmínek) nelze zpochybnit v řízení o určení vlastnického práva před civilními soudy, nýbrž bylo namístě využít možnost jeho přezkumu před správními soudy, resp. podle části páté občanského soudního řádu, jedná se o právní názor zcela logický a plně respektující rozdělení kompetencí mezi jednotlivé státní orgány. Soudy proto správně vycházely z ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož bylo-li o otázce, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu "vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází." Stěžovatelce se přitom nepodařilo zpochybnit samotnou pravomoc Státního pozemkového úřadu, což by teprve mohlo znamenat, že by jeho rozhodnutí civilní soudy mohly zcela ignorovat.

11. Namítá-li dále stěžovatelka povahu předmětných pozemků, tzn. zpochybňuje-li jejich zemědělský charakter, nezbývá Ústavnímu soudu než se omezit na konstatování, že tato námitka se týká výhradně zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což ovšem zdejšímu soudu zásadně nepřísluší. Z pohledu ústavnosti je totiž podstatné, že obecné soudy svoje závěry o povaze předmětných pozemků jako zemědělských náležitě odůvodnily, přičemž zdůraznily, že pro povahu tohoto majetku postačuje, byl-li k zemědělským účelům užíván v době jeho odnětí, což se stěžovatelce nepodařilo vyvrátit a obecné soudy se k této otázce poměrně podrobně vyjádřily (viz zejména str. 6 napadeného rozsudku městského soudu). Obdobné lze uvést ohledně námitky vydržení, kdy obecné soudy vyložily, proč stěžovatelka nemohla být v dobré víře (viz např. str. 13 rozsudku obvodního soudu).

12. V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstála a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-604/18-1)