# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 579/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 579/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.579.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 3. 2011
- Datum zveřejnění: 7. 4. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
- Klíčová slova: daň, právní předpis/platnost, daň/daňová povinnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5; 109/2006 Sb.; 235/2004 Sb., § 51 odst.1 písm.i, § 113 písm.b, § 68 odst.10

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími, jakož i postupem Nejvyššího správního soudu v řízení v dané věci, byla porušena její ústavně a mezinárodněprávně garantovaná práva a ústavně zakotvené principy ve smyslu čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 10 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k této Úmluvě.

Stěžovatelka uplatnila u příslušného správce daně nárok na nadměrný odpočet DPH u vybraných loterií a jiných podobných her za zdaňovací období července 2007 a srpna 2007, neboť byla přesvědčena, že zrušením ustanovení § 113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), byla rehabilitována ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o DPH. Správce daně uvedený názor stěžovatelky nesdílel, a proto její nárok na odpočet DPH za daná zdaňovací období neuznal. Proti v záhlaví uvedeným platebním výměrům na DPH podala stěžovatelka odvolání, která odvolací správní orgán napadenými rozhodnutími zamítl. Následnou správní žalobu stěžovatelky i kasační stížnost v záhlaví uvedené obecné soudy napadenými rozsudky rovněž zamítly.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti s využitím argumentace, kterou uplatnila v předchozím řízení, a to zejména v kasační stížnosti, opakuje podstatu sporu mezi ní na straně jedné a orgány daňové správy a soudy na straně druhé. Setrvává na názoru, že zrušením ustanovení § 113 zákona o DPH v důsledku novelizace tohoto zákona zákonem č. 109/2006 Sb. se ustanovení § 68 odst. 10 a § 51 odst. 1 písm. i) zákona o DPH stala opětovně aplikovatelnými, a tudíž je dle nich možno postupovat. Je přesvědčena, že orgány veřejné moci chybně posoudily právní účinky derogace ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH a dospěly ke zcela nesprávným a protiústavním závěrům. Při výkladu relevantních ustanovení zákona o DPH a zmíněné novely rovněž nerespektovaly obecné zásady právní, přičemž Nejvyšší správní soud zcela pominul existenci dvou odlišných výkladů zákona. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu podrobné argumenty, které opírá o judikaturu Ústavního soudu, jakož i o názory předválečné a polistopadové právní teorie, a odvolává se na vůli a úmysl zákonodárce. Za nepřípadnou a nepřijatelnou považuje i argumentaci Nejvyššího správního soudu povinností vykládat zákon o DPH v její neprospěch z důvodu nezbytnosti vykládat jej konformně s textem směrnice ES v situaci, kdy se zákonodárce od směrnice vědomě odchýlil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak stěžovatelka sama uvádí, jedinou spornou otázkou, kterou se orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích zabývaly, je otázka, zda stěžovatelka coby provozovatel loterií a jiných podobných her měla v daných zdaňovacích obdobích u jí přijatých plnění nárok na osvobození od DPH s nárokem na odpočet DPH na vstupu či bez nároku na tento odpočet. Podstatou ústavní stížnosti pak je nesouhlas stěžovatelky s výkladem právních účinků čl. XVII bod 2. zákona č. 109/2006 Sb., kterým bylo změněno ustanovení § 113 zákona o DPH, podaným obecnými soudy a správními orgány.

V ústavní stížnosti však stěžovatelka pouze pokračuje v polemice, kterou zavedla již před obecnými soudy, přičemž je nutno konstatovat, že oba soudy se jejími námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Závěry, k nimž shodně v napadených rozsudcích dospěly, jsou pak v souladu nejen s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, nýbrž i s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v zamítavém nálezu ze dne 8. února 2011 sp. zn. I. ÚS 1696/09, v němž se Ústavní soud v právně totožné věci otázkou znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a ustanovení § 68 odst. 10 zákona o DPH po jeho novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb. zabýval.

V citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "zákon o DPH ve svém závěrečném ustanovení [§ 113 písm. b)] stanovil, že "ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004." Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek.

Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 a kterým byl zrušen § 113 písm. b) zákona o DPH, přestalo citované ustanovení zákona o DPH normativně existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován. Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo.

V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže."

Uvedené závěry nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán, se uplatní i v daném případě. Napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci tedy nelze považovat za protiústavní.

Vzhledem k tomu, že v řízení před orgány veřejné moci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-579/11-1)