# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 576/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 576/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:2.US.576.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 2. 2018
- Datum zveřejnění: 16. 3. 2018
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
- Klíčová slova: daňové řízení, důkazní břemeno, správní soudnictví
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.3; 235/2004 Sb., § 72; 280/2009 Sb., § 92

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví, spočívajícího v tom, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, dle čl. 11 odst. 5 Listiny. Dále stěžovatelka poukázala na porušení čl. 1 a čl. 4 Listiny a čl. 1 Ústavy.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Pardubický kraj doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2011 až prosinec 2012. Předmětem řízení před Finančním úřadem pro Pardubický kraj bylo posouzení oprávněnosti nároku stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty (dále též "DPH") za nájem nemovitostí, automobilů a výrobních technologií. Napadenými rozhodnutími obecné soudy potvrdily zákonnost napadených správních rozhodnutí, jimiž Finanční úřad pro Pardubický kraj a Odvolací finanční ředitelství neuznaly nárok stěžovatelky na odpočet DPH.

3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozsudku vysvětlil, že si stěžovatelčina tvrzení odporují a že ke svým tvrzením nepředložila dostatečné podklady. Poté podrobně rozebírá jednotlivé důkazy a jednotlivá tvrzení stěžovatelky vznesená v průběhu řízení před správními orgány.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zrekapitulovala dosavadní postup řízení a zopakovala i své právní argumenty z řízení před obecnými soudy. Poukázala zejména na to, že co se týká výše nájemného, stěžovatelka připouští, že v průběhu předmětných správních i soudních řízení bylo ve snaze co nejlépe a nejefektněji unést své důkazní břemeno předloženo množství dokladů a listin, které stanovovaly výši nájemného v rozličných výškách. Stěžovatelka se však domnívá, že ani tato skutečnost neměla být důvodem pro stanovení dodatečných daňových výměrů tak, že jí fakticky nebyl přiznán žádný odpočet DPH. Pokud měly správní orgány a soudy pochybnosti o výši doloženého nájemného, pak jediné možné spravedlivé rozhodnutí za této situace by bylo to, kdyby tyto orgány vzaly za prokázanou nejnižší výši doloženého nájemného a doměrek doplatku DPH stanovily dle rozdílu mezi touto a nejvyšší udanou výší nájemného. Respektive mohl být odpočet DPH v této souvislosti stanoven ve výši odpovídající určené obvyklé výši nájemného pro obdobné haly v daném místě a čase. Podle stěžovatelky je pak požadavek správních orgánů a soudů na prokázání délky trvání nájemního vztahu nadbytečný. Příslušné orgány měly trvat jen na prokázání toho, že daný nájemní vztah mezi pronajímatelkou a nájemkyní trval právě v daném zdaňovacím období, tj. období leden 2011 až prosinec 2012. Stěžovatelka pak ve své stížnosti bez uvedení konkrétní argumentace požaduje zrušení i správních rozhodnutí, která byla přezkoumávána napadenými rozhodnutími obecných soudů.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Oba tyto aspekty, tedy vyhodnocení skutkového stavu i vysvětlení interpretace podústavního práva, obecné soudy provedly dostatečně a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal žádné extrémní vybočení z logiky či extrémní nesoulad mezi skutkovými východisky a právními závěry, z nich vyvozenými.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že výtky stěžovatelky směřují do hodnocení skutkového stavu a zaujetí závěrů ohledně intepretace podústavního práva. Byť i stěžovatelka tvrdí, že se domáhá svých základních práv - práva na spravedlivý proces či ochranu vlastnictví, jedná se v její ústavní stížnosti pouze o polemiku ohledně skutkového posouzení a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Žádný stěžovatelčin argument věc neposouvá do ústavní roviny.

10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-576/18-1)