# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 572/09 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 572/09 - ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.572.09.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 14. 5. 2009 - Datum zveřejnění: 9. 6. 2009 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces - Klíčová slova: úrok z prodlení, smlouva, nájem, interpretace, pohledávka/započtení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 142/1994 Sb.; 40/1964 Sb., § 517 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že nevzal v potaz shodné tvrzení účastníků ohledně výše smluvních úroků z prodlení, vypočtených dle smluv o nájmu nebytových prostor, a na závěr účastníkům sdělil, že jimi odsouhlasené úroky jsou nezákonné. Toho využil žalovaný a svůj názor na jejich existenci změnil, ač předtím potvrzoval jejich oprávněnost a výši. Soud druhého stupně neměl snahu se věcí detailně zabývat, pouze konstatoval, že smluvené úroky jsou nezákonné. I Nejvyšší soud odmítl věc řešit, přestože dle názoru stěžovatele v podaném dovolání byl odkaz na nesprávné právní posouzení věci a v jeho podstatné části je popisována úprava ve smlouvách i vůle stran v době jejich sepisu. Stěžovatel odkazuje na judikáty Nejvyššího soudu, vztahující se k řešení problematiky úroků z prodlení a smluvních úroků a pokut, a upozorňuje na dispozitivní charakter většiny norem občanského zákoníku, z čehož dovozuje, že účastníci nejsou omezeni v tom, aby si na základě svobodného smluvního rozhodování vymezili, jaké povinnosti smlouvou převezmou a jaká práva si smlouvou založí. V posuzovaném případě byl na základě smluv o nájmu nebytových prostor sjednán pro případ prodlení úrok, s nímž žalovaný souhlasil. Stěžovatel dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se řádného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, kterým je odmítáno dovolání podané dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, a má za to, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, a tudíž obsahující prvek libovůle v rozhodování. Domnívá se, že v důsledku toho bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Obdobná pochybení spatřuje i v rozsudcích nižších soudů. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 75/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatel žalobou, kterou v průběhu řízení několikrát měnil a vzal částečně zpět, se nakonec domáhal po žalovaném zaplacení úroků z prodlení ve smluvené výši z jednotlivých měsíčních částek dlužného nájemného a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky nájemného. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel coby pronajímatel a žalovaný coby nájemce si ve smlouvách o nájmu nebytových prostor ujednali, že v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s placením nájemného, bude povinen zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Ke dni skončení nájmu žalovaný dlužil na nájemném částku 615.000,- Kč. V průběhu řízení žalovaný uplatnil vůči žalobci námitku započtení na pohledávku z titulu zhodnocení pronajaté nemovitosti. Stěžovatel uznal zhodnocení nemovitosti do výše 670.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že stěžovateli vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši, kterou stanoví prováděcí předpis, nikoliv ve smluvené výši, neboť takové ujednání je neplatné. Provedl vyčíslení zákonných úroků z prodlení dle vládního nařízení č. 142/1994 Sb., připočetl je k celkové částce dlužného nájemného a dospěl k závěru, že součet těchto částek nepřesahuje 670.000,- Kč, které stěžovatel uznal jako důvodnou námitku započtení ze strany žalovaného. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Stěžovatel podal proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné s tím, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam, neboť podstatu jeho námitek tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu. K dodatečně doplněnému dovolání, v němž stěžovatel vytýkal vadu řízení spočívající v nedostatečném poučení účastníků, nepřihlédl s tím, že doplnit dovolání po lhůtě uplatněním důvodů, které dosud v dovolání uvedeny nebyly, není možné. Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Klíčovou otázkou, kterou obecné soudy řešily, je, zda stěžovatel je oprávněn požadovat úroky z prodlení ve smluvené výši či pouze ve výši zákonem přiznané. Zatímco obecné soudy došly výkladem ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku k závěru, že nelze smluvit výši úroků z prodlení, stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že úrok z prodlení sjednat lze. Ústavní soud již dříve konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva sám o sobě nemůže porušit právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Taková interpretace může být důvodem zrušujícího nálezu pouze tehdy, pokud vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad není interpretací natolik extrémní, že by vybočoval z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy interpretací příslušných ustanovení smluv o nájmu nebytových prostor dovodily, že pro případ prodlení žalovaného s placením nájmu si účastníci smluv sjednali úroky z prodlení. Při hodnocení platnosti takového ujednání vycházely z dikce ustanovení § 517 odst. 2 o. z. a konstatovaly, že výši úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 142/1994 Sb., a od výše takto určených úroků se nelze odchýlit. Jejich závěr, že ujednání účastníků ve smlouvách o nájmu nebytových prostor o výši úroků z prodlení, které jde nad rámec jejich výše stanovené zvláštním právním předpisem, na nějž odkazuje ustanovení § 517 odst. 2 o. z., je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (viz § 39 o. z.), je v souladu s ustálenou soudní judikaturou, stejně jako vyslovený názor, že úroky z prodlení je třeba odlišovat od smluvených úroků, které jsou úplatou za užívání jistiny, nikoli sankcí za porušení povinnosti. Soudy užitý způsob interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva nevybočuje z mezí stanovených v hlavě páté Listiny. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se spornými otázkami zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Jejich právním závěrům, že zákonné úroky z prodlení s připočtením dlužné částky nájemného nedosahují výše stěžovatelem uznaného nároku žalovaného z titulu zhodnocení nemovitosti, uplatněného žalovaným k započtení, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Za daného stavu není Ústavní soud oprávněn závěry soudů přehodnocovat. Ústavní soud neshledal důvod jakkoli zpochybňovat ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil (i s poukazem na svou judikaturu), proč nepovažoval řešení stěžovatelem předložených námitek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., a proč nepřihlédl k námitkám, dodatečně uplatněným v doplnění dovolání. Stěžovatel mu proto nemůže úspěšně vytýkat, že se jeho dovoláním věcně nezabýval. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo shledáno porušení ústavních práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-572/09-1)