# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 561/23

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 561/23
- ECLI: ECLI:CZ:US:2023:2.US.561.23.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 5. 4. 2023
- Datum zveřejnění: 2. 5. 2023
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Klíčová slova: dovolání, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 237

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení jejich ústavně zaručeného práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o úpravu výživného a styku, a o návrhu matky na výkon rozhodnutí. Dále požadují, aby jejich ústavní stížnost byla projednána přednostně ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu se zásadou subsidiarity (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1841/22) může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy proti rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.

Stěžovatelky výslovně uvádějí, že současně s ústavní stížností z obezřetnosti podávají proti rozsudku odvolacího soudu jednak dovolání k Nejvyššímu soudu, a dále žalobu pro zmatečnost. Nejvyšší soud o dovolání dosud nerozhodl, a tudíž je namístě závěr, že stěžovatelky všechny procesní prostředky k ochraně svého práva nevyčerpaly. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž znamená nejen uplatnění procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Bylo by v rozporu s principem subsidiarity a zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů, jakož i principem právní jistoty, aby Ústavní soud věc řešil paralelně s Nejvyšším soudem, tedy aniž by bylo skončeno dovolací řízení.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelky na jejich právech nepoškozuje, neboť jak Ústavní soud opakovaně judikoval (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 nebo I. ÚS 3200/21), případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný, což ostatně plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 1623/19, I. ÚS 3507/18 či I. ÚS 2527/19).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. O návrhu stěžovatelek na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-561/23-1)